Úvodní svazek ediční řady, věnované českým panovnickým dynastiím. Čtvrtého srpna 2006 jsme si připomínali 700 let od chvíle, kdy byl v Olomouci, dva měsíce před svými 17. narozeninami, zavražděn český a polský král Václav III., jímž po téměř 450 letech vymřela přemyslovská (a současně jediná domácí) panovnická dynastie. Během těchto let se na českém trůnu vystřídaly více jak tři desítky Přemyslovců, rodu, pozdvihnuvšího se ze středočeských nížin až k výšinám elitního klubu sedmi volitelů císaře Svaté říše římské národa německého. Přemyslem Otakarem I. začíná řada silných panovníků, výrazných osobností, kterým se daří vymanit České království ze závislosti na německých vládcích. Od jeho časů již byla královská hodnost v Čechách dědičná, takže posledních pět přemyslovských panovníků už zdobila koruna. Ve finále přemyslovského období (za Václava II. a Václava III.) držela tato česká dynastie dokonce tři královské koruny najednou - kromě české také polskou a uherskou. Koláž z nejrůznějších dobových kronik, korespondence i výzkumů historiků vytváří strhující kaleidoskop poutavého čtení, dokládající, že historie nemusí být jen souborem suchopárných faktů a dat. Kniha dává čtenářům mj. odpověď na otázku kam se poděly Přemyslovy střevíce a mošna z lýka, přechovávané dlouho na Vyšehradě, kdo nařídil v Čechách světit neděle - bez trhů a těžké práce, jaká byla výše výkupného za mladičkého kralevice Václava (II.), proč byla Václavova druhá žena uklizena do Budyně nad Ohří a která tajemná houslistka zatím vládla na Pražském hradě, který z našich králů psal milostné básně, proč byl v závěru přemyslovské éry problém se "zlatou mládeží". To vše a mnoho dalších zajímavostí nabízí tato kniha

Lucemburků - původně říšská hrabata, posléze jeden z úspěšných panovnických rodů pozdního středověku v Evropě a současně jedna z dynastií, které se vystřídaly na českém trůnu. Od jejich příchodu do Čech uplynulo v prosinci 2010 již 700 let. Přestože éra Lucemburků v Čechách zahrnuje necelých 130 let (a ne vždy měli plnou kontrolu nad svým královstvím) a nelze ji co do časového působení srovnávat např. s obdobím Přemyslovců či Habsburků, přinesla jejich epocha nejedno významné dílo (s jejich příchodem do Čech se u nás datuje nástup gotiky), které se dnes objevuje např. v seznamu památek Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Čtyři panovníci této dynastie se vystřídali na českém trůnu – Jan, Karel IV., Václav IV. a Zikmund. Vklad jednotlivých Lucemburků do povznesení Českého království je pochopitelně rozdílný; Jan i Zikmund trávili více času v cizině, kdežto Karel a jeho syn Václav se v Praze cítili doma. Ale i mezi nimi jsou značné rozdíly – zatímco Karel budoval říši s monumentální metropolí, s chrámy, univerzitou, kamennými mosty a kláštery, nelze již totéž shledávat u jeho synů. Přesto však Lucemburkové dokázali uskutečnit nejednu z myšlenek svých přemyslovských předchůdců, jako bylo např. zřízení pražského arcibiskupství či založení univerzity v Praze, právě tak jako jim je přisuzována myšlenka vytvoření velké podunajské monarchie (byť ji nakonec realizovali Habsburkové) jako určité hráze proti osmanské rozpínavosti. Je příznačné, že teprve konec XX. a počátek XXI. století přinesl poměrně nová (pozitivnější) hodnocení především dvou Lucemburků – Jana a Zikmunda. Není žádných pochyb, že stopa Lucemburků v historii střední Evropy a Svaté říše římské je zcela nepřehlédnutelná.

Cyril Hádek, autor čtenářsky úspěšných titulů Konec Přemyslovců v Čechách a Konec Lucemburků v Čechách, se rozhodl prolomit tajemství svého pseudonymu a svou další práci již uveřejnit pod vlastním jménem. Konec Jagellonců v Čechách mapuje pětapadesátiletou éru, kdy u nás vládli Vladislav II. a jeho syn Ludvík. Země se po přestálých husitských bouřích a následném přechodném období, kdy se během tří dekád na českém královském trůnu v rychlém sledu vystřídali čtyři panovníci, konečně nadechla a začala hojit své rány. Především za vlády této dynastie došlo v českých zemích k zformování stavovské společnosti, začaly se znovu rozvíjet hospodářství, obchod i kultura. Zejména architektura a výtvarné umění vyrovnaly své zpoždění za Evropou (v nejednom ohledu se dostaly i na špici vývoje), které u nás v důsledku náboženských válek a mocenských sporů nastalo. Nešťastná bitva u Moháče v roce 1526, kde Ludvík podlehl přesile osmanských vojsk, se stala nejen koncem dynastie Jagellonců v Čechách, ale obecně je považována i za jakýsi mezník mezi středověkem a novověkem. Poutavé čtení, dokládající že historie nemusí být jen souborem suchopárných faktů, doplňuje více jak 100 dobových ilustrací a dokumentů.