32 povídek syna slavného spisovatele Oty Pavla nás provází až punkersky viděnou Prahou, plnou rázovitých figurek i osudů na pomezí komedie a tragédie.

Sbírka vtipných i nostalgických povídek s více jak dvaceti skvělými, vyzkoušenými i překvapivými rybářskými recepty rodiny a přátel spisovatele Oty Pavla. První povídky známého sportovního rybáře a starožitníka Jiřího Majricha a poslední povídky Jiřího Pavla (* 16. 8. 1956 – † 18. 4. 2018), syna slavného autora. Předmluva: Stanislav Hudský, doslov: Jana Majrichová.

Sbírka nejlepších starších i zbrusu nových „rybářských“ povídek z pera syna spisovatele Oty Pavla, psaných s humorem, citem i lehkou nostalgií. Tato kniha je autorovou sedmou sbírkou povídek, črt, portrétů a dalších literárních útvarů a tvarů, z nichž část povídková převažuje. A šťastné číslo sedm pro tuto knihu platí dvakrát – neboť obsahuje i sedm zbrusu nových povídek s rybářskou tematikou, okolo které autor bruslí v nejrůznějších kulinářsko-čtenářských kreacích, o níž se opírá, ale současně s ní i experimentuje. Autor se netají se svými slabinami, mezi něž dříve patřilo především zdatné holdování alkoholu a dnes zejména vážné onemocnění, ale většina jeho povídek je laděna spíše humorně a sebeironicky a autor si pohrává s nejrůznějšími nápady, ať již jde o tematiku erotickou, zápasy s rybími příšerami, či titulní „rybářské zálety“. Autor vydává tuto knihu též jako dárek všem přátelům a známým, kteří mu zůstali věrní v těžkých časech, k Novému židovskému roku 5776 i křesťanským Vánocům 2015. Kniha obsahuje množství dosud nezveřejněných rodinných fotografií. Poetickou předmluvou opatřil knihu spisovatel Jiří Pešaut a zasvěceným doslovem Stanislav Hudský.

Popis není dostupný

Záznam vyprávění Petra Kotíka, bohémského „obra nejen mezi jihoamerickými indiány, ale i mezi Evropany“, který v jakési bezelstné důvěřivosti procestoval bezmála polovinu světa, aby konečně našel svůj domov: Brazílii. Spisovatel Jiří Pavel, autor tohoto „zápisu“, poznamenává: „Psát tuto knihu pro mě byla nová zkušenost: pro změnu jsem psal o někom jiném než o sobě, i když je podobně potrefený a rozlítaný, jako jsem kdysi býval já. Gringovy blafy pro mne hraničí s určitou bezduchostí, ale zároveň i s genialitou, jak ji nacházíme u lidí, kteří žijí na pokraji reality a fikce, a těch je v každé generaci, naštěstí i bohužel, stále dost a dost.“