Ve vzpomínkovém vyprávění Jiří Menzel popisuje své dětství a formující kulturní zázemí pražské měšťanské rodiny; studium na FAMU a okolnosti svého rozhodnutí pro film navzdory tomu, že jeho původní láskou bylo divadlo; realizaci svých nejslavnějších snímků, jako byly Ostře sledované vlaky a Rozmarné léto v době filmové „nové vlny". Za první z nich získal Jiří Menzel Oscara a stal se jedním z „mužů roku 1968", a proto je popis následujícího období, dusných sedmdesátých let, bizarním příběhem o boji proti tuposti a neschopnosti nadřízených a stranicko-úřednického aparátu, o handlech a kompromisech. Memoáry jsou dovedeny do roku 1988, na práh obnovení svobody v Československu. Díky propojení autorova osobního a profesního života s historicko-společenskou realitou dostává čtenář do ruky také část historie české společnosti v poválečném období. Osobněji laděné vzpomínky jsou obsahem monografickýchpodkapitol, v nichž na učitele (především na Otakara Vávru), kameramany, herce, filmové kritiky, postavy „filmové diplomacie". Nejde tu (jen) o příslovečné veselé příhody z natáčení; Jiří Menzel poskytuje zejména vhled do geneze a utváření své tvůrčí metody, svých názorů na film a přesvědčení o tom, jak se má dělat. Jako červená nit se pak celým textem táhne jednoduchá maxima: Chci dělat filmy tak, aby se líbily lidem a aby na ně lidé rádi chodili.
