Kdysi dávno byl Jiří Koten odhodlán stát se básníkem, pak jej ale život přikoval k vědecké a pedagogické práci. Co s lyrikou v takovém případě? Zůstává jako prostor pro naše nejbližší, pro starost o ně, i o sebe sama jako jejich nejbližšího. Zděděné knihy stále ještě zrcadlí oči otce. Vědomí, že ve slově „směsný“ je druhý háček palčivě blízko a že nejde vlastně o nic jiného než jej stále znovu trpělivě, pečlivě gumovat.

Popis není dostupný

Na rozdíl od většiny teorií výpravného textu, které se věnují silné opozici vyprávění (diegesis) a řeči (mimesis), kniha zaměřuje pozornost na složku často opomíjenou - narativní komentář (exegesis). Předmětem autorova soustředěného zájmu jsou tedy vztahy mezi vyprávěními, která komentáře eliminují (např. dobrodružné či alegorické žánry), a vyprávěními, jejichž účinek naopak spoléhá na diskurzivní síly narativní rétoriky. Tvary a funkce vypravěčské rétoriky jsou zkoumány od středověké zábavné prózy po současný český román. V pomyslné literární řadě, jež není chápána jako vývojová linie, nýbrž jako interpretační taktika, se vyjevují důležité funkce komentářů v české literatuře různých historických období: ve starší literatuře mimo jiné spoluutvářely mravokárné či naukové žánry, v devatenáctém století konstituovaly lidovýchovnou povídku, ale i historický a společenský román, v současné literatuře například produktivní žánr sebereflexivního románu.

Kniha Jiřího Kotena se snaží nalézt odpovědi na otázky, jaké záměry mají tvůrci vyprávění, co při tvorbě fikcí "dělají se slovy", jakým způsobem jim dokážou čtenáři náležitě rozumět atd. Za nejvydatnější inspirační zdroj autorovi posloužila takzvaná teorie řečových aktů (J. L. Austin, J. R. Searle), ale také teorie fikčních světů (L. Doležel, M.- L. Ryanová), která umožňuje tradiční pragmatické koncepty aktualizovat a domýšlet. Podle Kotena autoři fikcí kreativně napodobují autentické zobrazivé výpovědi, tyto řečové akty však zároveň disponují deklarativní silou vytvářet svět, o němž se vypravuje. Formule pohádkových vyprávění "bylo nebylo" je tudíž výstižná pro všechna fikční vyprávění: kooperující čtenáři vědí, že mají číst vyprávění o tom, co nebylo, jako kdyby šlo o vyprávění o tom, co se skutečně přihodilo. Na základě teze o zdvojené výpovědní síle se autor snaží vysvětlit, jak je možné, že v nás fikce vyvolávají autentické, avšak odstupem od zobrazeného světa mírněné emoce. Fikční výpověď zařazuje do taxonomie ilokučních aktů či popisuje pozici informovaného čtenáře, jenž napíná veškeré síly k tomu, aby narativu správně porozuměl. Prostřednictvím automatické pravdivosti fikčního diskursu Koten mj. dále objasňuje, proč literatura neztrácí svou přesvědčivost ani tam, kde vypravuje jevy jinak nesnadno zobrazitelné (např. detailní zobrazení psychického života postav). Dílčí úvahy jsou dokládány na bohatém materiálu české i cizojazyčné narativní literatury.

Popis není dostupný