Spisovatel Jiří Klobouk odešel do zahraničí v roce 1968 a posledních jedenáct let žije v New Yorku. Ze své mnohovrstevné tvorby, vydávané jak v USA, tak v České republice, vybral pět povídek, které mají společného jmenovatele - jsou posazeny do severoamerického prostředí. Vykazují rovněž autorovo osvojení formy dramatu, jak potvrzuje hned úvodní povídka Převážně Beethoven, pojednávající o uprchlých vězních a o tom, co je čeká na svobodě. I v Obleženém městě se jedná o navýsost dramatickou situaci, jak napovídá už název povídky. Zkrátka od povídky k povídce nás autorova tvorba nenechá v klidu a potvrzuje, že česká literatura má v Jiřím Kloboukovi jednoho z nejzajímavějších tvůrců povídkového žánru.

Experimentální román Jazz II: Rodiče, poprvé vydaný anglicky roku 1979 v kanadském exilu, je, jak již napovídá sám jeho název, silně inspirován jazzovou hudbou, zejména jejími improvizačními prvky. Příběh, který není skutečným příběhem, se odehrává ve starobylém moravském městečku. Soustředí se na pomalý posun ke svému vyvrcholení, které představují školní oslavy, na něž se připravuje dcera hlavních představitelů Liz Badenbadenhanapelová. Čtenář se při čtení knihy nechává vést – svůj zrak propůjčuje jakémusi vnějšímu zdroji, oku kamery, která prohledává a propátrává jednu oblast za druhou, ať již fyzickou nebo duševní, noří se do hlubin dysfunkčního manželství, ohledává souvislosti a okolnosti. Improvizace spočívá zejména v tom, že tento putující periskop, skrze nějž my vnímáme jinak roztříštěnou strukturu celé knihy, nemá žádnou určenou dráhu, ale samovolně zatáčí a zahýbá, kam se mu zrovna namane.

Dvanáct tematicky různorodých povídek spojuje styl prolínající rovinureality a imaginace a často až surreálná představivost, pohybující se na hranici snu a skutečnosti. Sen, a konkrétně trýznivé sny emigrantů jsou tak výchozím bodem uměleckého vyjádření zážitků a reflexí autorů, pro něž se rok 1968, a zvláště vpád vojsk Varšavské smlouvy, stal traumatem, s nímž se vyrovnávali v metaforické podobě. Emigrace je zde zpodobňována jako niterná skutečnost a zkušenost. Všechny povídky vynikají propracovanou formální stránkou, depresivní imaginativností a až expresivní úsporností a čistotou výrazu. Často připomínají scénář, ve kterém jsou podrobně rozepsány všechny záběry, i s označením ústředního bodu, na který je zaostřena kamera.Ambivalentnost pojmu domova, který zde nefunguje pouze jako symbol štěstí, přispívá k budování pochmurné a hutné atmosféry, prostoupené pocity strachu, nicoty a odcizení. Dům a domov se tak v Kloboukových povídkách stávají místem, které odpuzuje a v němž na člověka mohou čekat nebezpečné pasti.

Co je obsese? Chorobně nutkavá představa, jíž trpí ústřední postava nejlepšího psychologického románu spisovatele žijícího od roku 1968 v zámoří. Hrdina díla – hudebník perkusista od mládí žije s rozpolcenou myslí. Vnímá sice skutečnost, dvakrát se dokonce ožení a stává se otcem, rozvede se – ale zároveň po celou dobu plane láskou ke světoznámé pěvecké hvězdě, jako by byla jeho vyvolenou. Román působí až surrealisticky, snové obrazy se čím dál víc prolínají s realitou, napětí stoupá. Zvlášť když populární zpěvačka má opravdu přijet koncertovat do města, kde její vytrvalý „obdivovatel“ bydlí se svou kanadskou družkou.

Nevím, jak dalece vás to bude zajímat, ale nastal čas, abych káp božskou, co mě přivedlo k tomu, že jsem málem spáchal sebevraždu. Naštěstí, jak v kapitole osmnáctý s úlevou zjistíte, Bublina mě z toho srabu vysekal. Suma sumárum, měl jsem děsnou kliku. A právě tohle je můj pokus hodit na papír, co mě více méně přivedlo do cvokárny. Nic falešnýho. Všechno jako na dlani.