Uvidět svět bez velkých slov. Úspěšný spisovatel Jiří Hájíček je v české literatuře zavedený především jako prozaik, autor povídek a románů. Kdysi však s verši začínal. Také v posledním čase se příležitostně věnuje poezii, nejčastěji právě v podobě haiku, klasické japonské formy. Nabízí v ní lyrické miniatury, útržky dnů a příběhů, drobné imprese, atmosféry, vnitřní vitráže. Je to poezie civilní a neokázalá. Je to "Hájíček jinak", ve svých základních akordech však dobře rozpoznatelný. "Haiku je jako vytratit se bez velkých slov někde na cestě mezi poli, v ulicích města nebo v ranním šeru kuchyně. To je pro mě haiku. Nulová stylizace, bez metafor, jen těch pár slabik a slov a pak ticho…" říká prozaik s lyrickou duší.

Úspěšný spisovatel Jiří Hájíček (nar. 1967) je v české literatuře zaveden především jako autor povídek a románů. Kdysi však s verši začínal. I v posledních letech se příležitostně věnuje poezii, právě ve formě haiku, z nichž nakladatelství Host přináší tento komorní výbor nazvaný Muž na pokraji vzplanutí. "Píšu na kousek papíru první slova dne. Někdo si po ránu luští sudoku, aby rozcvičil mozek, já si píšu haiku. Mysl je po ránu zvláštně zastřená a zároveň rozjitřená. Bývá skoupá na slovo, a to je pro takové psaní dobře," říká o své práci autor. Postřehy a momentky ze života. Miniatury, útržky dnů a příběhů, drobné imprese, atmosféry. Verše připsané k poznámkám o odjezdech vlaků a čteních, poznámky k "odjezdům v lásce". Život koncentrovaný v ostře řezaných obrazech, "Hájíček jinak", ve svých základních akordech však dobře rozpoznatelný. Poezie civilní, neokázalá, s hlubokým osobním ručením. Drobný, bibliofilsky laděný svazek s barevnými ilustracemi akademického malíře Matěje Lipavského (nar. 1985), v elegantní úpravě grafičky Lucie Zajíčkové, může zaujmout nejen autorovy příznivce, ale i řadu čtenářů, kteří tento žánr obvykle nevyhledávají.

Marie, rozvedená sedmačtyřicetiletá docentka literatury, se přes léto ocitá v poloprázdném bytě své sestry v Českém Krumlově. Dojíždí odtud na venkov za těžce nemocnými rodiči a ve volných chvílích brouzdá mezi davy turistů krumlovskými uličkami. Seznámí se přitom s mladičkým knihkupcem Filipem. Jejich začínající románek dýchá atmosférou horkého července a četnými literárními konotacemi. Marie však chce především urovnat vztahy se svou sestrou a postarat se o rodiče - dominantního otce a mírnou, obětavou matku. A vyrovnat se se svou osamělostí. Tu vnímá jako uvíznutí v čase, kdy na ni z minulosti doléhají vzpomínky - a z druhé strany vyhlídky na stáří. V rodinné tradici silných mužských vzorů Marie přemítá o tom, co bylo, a současně se ptá, jak žít dál a co si počít se "shakespearovskou láskou"…

Der hauptsächlich in realistischer Prosa schreibende Autor schöpft thematisch aus Erinnerungen an die südböhmischen Dörfer nach dem Zweiten Weltkrieg. In einem Rahmen aus schöngeistiger Literatur übt er die Funktion eines Chronisten, Dokumentaristen, Historikers aus. Anhand der dramatischen Geschichten bestimmter Individuen zeigt er die brutalen Bewegungen und Spannungen der großen geschichtlichen Ereignisse auf. Freiheit wird bei ihm dem (vor allem kommunistischen) Totalitarismus gegenübergestellt. Dabei behandelt er die grundlegenden Kategorien der menschlichen Existenz: Schuld, Strafe und Vergebung.

Popis není dostupný

Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995-2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech. Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry - to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz. Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo.

Série: Venkovská trilogie morálního neklidu

Další román autora Selskýho baroka, který nás zavádí tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Kniha získala cenu Magnesia Litera pro nejlepší knihu roku 2013. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí v důsledku výstavby jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, např. kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým "zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Série: Venkovská trilogie morálního neklidu

V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost?

Popis není dostupný

Další román autora Selskýho baroka, který nás zavádí tentokrát na jihočeský venkov přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Kniha získala cenu Magnesia Litera pro nejlepší knihu roku 2013. Po patnácti letech strávených v cizině se Hana v roce 2008 vrací do polozatopené vesničky na břehu Vltavy, kde vyrůstala, chtěla se vdát a být učitelkou ve zdejší jednotřídce. Ale všechno je jinak - na vylidněné návsi stojí sama. Má však odvahu podívat se zpátky, má odhodlání ptát se sebe samé i lidí, kteří pro ni kdysi mnoho znamenali. Člověk po čtyřicítce si chce udělat pořádek sám v sobě, uzavřít konečně staré záležitosti a bolesti, říká Hana, když se po dlouhých letech setkává s otcem, bratrem a kamarádkami z dětství. Po úspěšném románu Selský baroko (Magnesia Litera 2006 za prózu), který tematizoval rozpad tradičního venkova v padesátých letech minulého století, zkoumá autor dál českou vesnici. Rybí krev je především příběhem rozpadu jedné rodiny a vesnice za již zcela jiných společenských okolností. Téma vysidlování a bourání obcí v důsledku výstavby jaderné elektrárny se zdá veskrze současné, nevyhnutelné i dnes, kdy je nejistý osud dalších vesnic, např. kvůli těžebním limitům v hnědouhelné oblasti severních Čech. Rybí krev však není nějakým "zeleným románem", je to především poutavý lidský příběh tří kamarádek z malé vesnice, které osud rozprášil do světa, příběh, v němž se silně ozývá touha po rodinné soudržnosti, a také příběh o síle lásky a odpuštění.

V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, a není snad jediné, jejímž tématem by bylo období kolektivizace vesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor generace, která vyrůstala dávno po tomto temném období selských procesů. Příběh začíná zdánlivě nenápadně jednoho horkého léta v zámeckém parku v Třeboni. Pavel Straňanský je genealog, který sestavuje v archivech rodokmeny, většinou pro zámožné emigranty, kteří ve staré vlasti hledají své kořeny. Jedna neobvyklá zakázka jej však přivádí do historie poměrně nedávné a před Pavlem náhle vyvstává příběh vesnické krásky Rozálie Zandlové a sedláků z obce Tomašice. Osamělý hledač putuje po jihočeském venkově, aby ze zápisů starých kronik a výpovědí pamětníků postupně rekonstruoval příběh udání, které v 50. letech přivedlo několik sedláků do vězení. Vše se však stále více zamotává a Pavel zjišťuje, že jeho téměř detektivní pátrání, které jej přivádí až do žhavé současnosti, namísto jasných odpovědí vyvolává jen další otázky. A ty zůstávají vlastně stále stejné, ať se jedná o příběh starý padesát let nebo několik týdnů. Jak by měl člověk zacházet s vinou, pomstou, odpuštěním? Jakou moc má nad námi minulost?