Popis není dostupný

Kniha Iluze etických relativistů je třetí částí systematického kurzu, který soustřeďuje hlavní témata filosofie člověka. Jako taková navazuje na knihy Iluze skeptiků a Člověk bez duše, život bez smyslu. Kurz filosofie člověka tedy ve třech knihách postupně předkládá řešení noetického problému pravdy, antropologického problému lidské přirozenosti a etického problému mravního zákona. Způsob jejich zpracování zachovává jednotnou strukturu, která spočívá v důkladné konfrontaci s příslušnými antitezemi: a/realistického pojetí pravdy; b/existence neměnné lidské přirozenosti; c/existence obecného mravního zákona. V této knize se tedy postupně verifikuje mravní zákon vyvracením etického relativismu a egoistické etiky. Nakonec jsou reflektovány důsledky těchto omylů v křesťanském myšlení.

Máme považovat současnou migrační krizi za příležitost pro Evropu a její stárnoucí obyvatelstvo nebo za hrozbu, která má potenciál rozložit naši společnost a převrátit životy obyvatel Evropy naruby? Zvládají evropské politické špičky migrační krizi celkem obstojně nebo se spíše chovají, jakoby zešílely? Dala se masa migrantů přicházejících do Evropy do pohybu více méně náhodou, v reakci na aktuální politickou situaci v různých částech světa, nebo jde o důsledek širšího a delší dobu trvajícího vývoje, ve kterém evropské politické špičky hrají jednu z hlavních rolí? Máme se v názoru na migrační krizi řídit především soucitem, humanitárními ohledy nebo je potřeba přinejmenším stejnou váhu přiznat i rozumovému hodnocení situace? Těm, kdo si kladou podobné otázky, je určený text filosofa Jiřího Fuchse, ve kterém se autor pokouší analyzovat příčiny a souvislosti migrační krize systematičtěji a s hlubším záběrem, než s jakým se obvykle setkáváme v povrchních úvahách na toto téma v médiích. Čtenářům může předložený text pomoci orientovat se v nepřehledné situaci, kde je při zběžném pohledu obtížné rozhodnout, která z mnoha protichůdných hodnocení migrační krize lépe popisují realitu světa kolem nás.

Od sametové revoluce je Tomáš Halík stálicí naší veřejné scény. Muž mnoha profesí a zájmů, plodný autor; téměř barokně-renesanční osobnost. Pro mnohé autorita ve věcech křesťanského života. Donedávna měl obdiv široké veřejnosti. Dnes se, aspoň u nás karta trochu obrací. Tato kniha chce ukázat, že přitom nemusí jít jen o hru osudu a vrtkavost lidské přízně. Odhaluje, že stupňující se radikalita Halíkova politického aktivismu i jeho experimenty v životě víry vyplývají z myšlenkového rámce, v němž Halík nahlíží svět. Předložený text tedy nabízí čtenáři jasnější představu o tom, jak silně se filosofické přesvědčení promítá do praktických oblastí života. Dějiny myšlení jsou i dnes místem stálých sporů: filosofických (přirozenost v. dějinnost), politologických (konzervatismus v. levicový liberalismus) i teologických (tradiční víra v. modernismus). Tomáš Halík tu zastává alternativní koncepce (dějinnost…), Jiří Fuchs je hodnotí z opačných pozic. Snaží se ukázat, že teorie dějinnosti vede Halíka k myšlenkovému konformismu, který má v jeho praktickém myšlení neblahé následky. Jedním z nich je politický aktivismus, v němž Halík podporuje neomarxistickou agendu (multikulturalismus, genderismus, pervertovaná lidská práva, politická korektnost.) V katolickém myšlení přináší Halíkův modernismus napětí mezi jeho důrazy na jedné straně a vírou či přirozenou morálkou na straně druhé.

Obsah této knihy se zrodil v rámci projektu inovace výuky filosofie na středních školách. Její autoři vycházeli z přesvědčení, že malý zájem o filosofii závisí také na způsobu, jakým je filosofie ve školách předkládána. Proto přišli s pokusem o jinou formu zpřístupnění náročného filosofického tématu. Kniha je zamýšlena jako první seznamování s důležitými otázkami filosofie. Obsahuje vybrané soubory problémů z různých filosofických disciplín. Autoři ve svém přístupu upřednostňují samotné filosofické problémy před systematickým výkladem faktů z dějin filosofie. Zvou tím čtenáře k aktivní účasti na promýšlení předložených problémů. Ti se tak od počátečního kontaktu s filosofií mohou místo biflování nesrozumitelností učit filosofovat. Celá kniha je nesena jistou nedůvěrou k dnes až příliš zaběhnutým názorům; podněcuje k jejich prověřování. Kdo se jim naopak s důvěrou a s evolučním předsudkem v zádech otevírá, riskuje mnohé. Třeba to, že se snadno stane objektem ideologických manipulací, že svůj život založí na falešných představách o světě a o člověku, že se díky tomu mine se svým přirozeným životním určením a že bude třeba v dobré víře sloužit pseudo-humanitním ideálům. To všechno jsou reálné možnosti i v civilizovaných společnostech vyspělých demokracií, jejichž občané žijí převážně v domnění, že se podílejí na dosud největším rozkvětu humanity.

Obsah této knihy se zrodil v rámci projektu inovace výuky filosofie na středních školách. Její autoři vycházeli z přesvědčení, že malý zájem o filosofii závisí také na způsobu, jakým je filosofie ve školách předkládána. Proto přišli s pokusem o jinou formu zpřístupnění náročného filosofického tématu. Kniha je zamýšlena jako první seznamování s důležitými otázkami filosofie. Obsahuje vybrané soubory problémů z různých filosofických disciplín. Autoři ve svém přístupu upřednostňují samotné filosofické problémy před systematickým výkladem faktů z dějin filosofie. Zvou tím čtenáře k aktivní účasti na promýšlení předložených problémů. Ti se tak od počátečního kontaktu s filosofií mohou místo biflování nesrozumitelností učit filosofovat. Celá kniha je nesena jistou nedůvěrou k dnes až příliš zaběhnutým názorům; podněcuje k jejich prověřování. Kdo se jim naopak s důvěrou a s evolučním předsudkem v zádech otevírá, riskuje mnohé. Třeba to, že se snadno stane objektem ideologických manipulací, že svůj život založí na falešných představách o světě a o člověku, že se díky tomu mine se svým přirozeným životním určením a že bude třeba v dobré víře sloužit pseudo-humanitním ideálům. To všechno jsou reálné možnosti i v civilizovaných společnostech vyspělých demokracií, jejichž občané žijí převážně v domnění, že se podílejí na dosud největším rozkvětu humanity.

Popis není dostupný

Jednou z přirozených potřeb člověka je také racionální orientace v životě. Je to potřeba v silném smyslu lidská. K jejímu naplnění výlučně slouží etika. Neboť racionální životní orientace může být jen filosofická; etika je totiž finální disciplínou filosofie. Opakem takové orientace je životní situace, v níž lidským jedincům schází potřebná imunita před tlaky emoční či ideologické iracionality a před vlivy socio-patologie či mediálních manipulací. V první ze dvou kapitol z etiky se autor vyrovnává s postmoderním relativismem a agnosticismem, které vytvořily podmínky pro atrofii klasické etiky. Ve druhé kapitole se autor zabývá dvěma koncepty, které zaujaly pozici po zhroucené klasické etice. Egoismus a materialismus představují praktické důsledky dominance relativismu a agnosticismu v teoretické oblasti. Tak jako se ale při důkladném zkoumání ukáže neudržitelnost relativismu a agnosticismu pro jejich vnitřní rozpornost, tak se i rozpadá teoretický rámec egoismu a materialismu. Autor přichází s poněkud kontroverznějším tvrzením: atributem klasické etiky je prý sokratovské přesvědčení, že dobrému člověku nemůže v podstatě nic uškodit. Vzpomeňme třeba na disidenty, kteří oponovali komunistickému režimu. Nebo na ty, kdo věrnost etickým zásadám zaplatili životem, ať už to bylo v nedávné době nebo před mnoha staletími. Opravdu chceme tvrdit, že všem těmto lidem se v podstatě nic nestalo? Že protivenství a útlaky, které zažili, jim podstatně neublížily?

Filosofická antropologie je systematické zpracování problému lidského bytí a života. V soudobém chápání oba termíny (bytí a život) ve výkladu lidské reality splývají. Důvod je v tom, že soudobé antropologické reflexe jsou zatížené agnostickými restrikcemi, takže se příliš vážou na empirické metody. Autor této práce však navazuje na noetickou rehabilitaci neempirických metod (viz. J. Fuchs Iluze skeptiků), a proto může téma pojmout velkoryseji, metafyzicky. V metafyzickém zkoumání se ukazuje, že lidská realita má duální strukturu: kromě zkušenostního faktu života obsahuje i neempirický soubor principů života, který tvoří lidskou přirozenost. Zatímco život sám je bezprostředně evidentní, evidence přirozenosti může být jen zprostředkovaná, a sice nesnadným dokazování. Odměnou za námahu je mimo jiné výhoda, že nemusíme propadat až příliš jednoduchému redukování člověka na jeho život. Téma filosofické antropologie má tedy dvě základní části. V té první se postupně dokazují složky lidské přirozenosti. Tím se vysvětluje jak personální povaha lidských jedinců, tak i jejich základní identita. V druhé části se pak řeší hlavní problém osobního života, jímž je jeho celkový smysl. Výsledky metafyzického zkoumání člověka mají rozhodující vliv na úroveň etického myšlení. V něm jde především o to, jestli existuje nerelativizovaný mravní zákon, který ukazuje směr zdařilého života každého lidského jedince. Řešení tohoto klíčového problému etiky však přímo závisí na tom, zda má etik k dispozici vypracovaný pojem lidské přirozenosti či nikoli. Pokud nemá, je nemilosrdně odsouzen k relativizaci mravních hodnot. Ty se pak stávají hříčkou a rétorikou ozdobou mocenské svévole.

Autor vychází z přesvědčení, že jedním z požadavků kritického myšlení je, aby filosof začal svá zkoumání noetickou reflexí pravdy jako hodnoty lidského myšlení. Těžiště celé noetiky pak spočívá v sestrojení apodiktického důkazu objektivní pravdy, kterou ve smyslu korespondenčním postuluje i ten nejradikálnější skeptik. Součástí takového důkazu je i řešení standardních námitek o nevyhnutelném dogmatismu, kruhu a regresu všech pokusů o sebezdůvodnění rozumu. Verifikace pravdy jako povinné hodnoty lidského myšlení se pak stává hlavním kritériem nejen dalšího noetického, nýbrž i veškerého následného filosofického zkoumání. Především negativisticky laděné teorie poznání novověku padají v této kritické konfrontaci do mínusu. Ukazují se v ní jako vesměs dogmatické a vnitřně rozporné. Zdařilá noetika proto umožňuje osvobozující odstup od hlavních autorit novověké filosofie. V něm vychází najevo, že tragické, antropologicky destruktivní vyústění v postmoderním hodnotovém relativismu nemusí být údělem filosofie jako takové. Je jen debaklem špatné noetiky novověkých myslitelů.

Předmětem zájmu Bohuslava Brouka v eseji O pošetilosti života i smrti je fenomén úmyslné smrti neboli sebevraždy. Autora zajímá jak fenomén samotný, jeho historie, tak rovněž vývoj názorů na něj. Svým typickým, nekompromisním a čtivým stylem postupně ve čtyřech kapitolách zkoumá sebevraždu z pohledu psychologického, eticko-náboženského, filozofického, sociologického či právního. Přitom, jak uvádí Jindřich Štyrský, při myšlení a tvorbě vede Brouka jeho "odvaha domysliti vše do konce, odvaha zpřetrhati společenské předsudky, nebáti se brutality ani cynismu, neboť teprve naprosto svobodný, nespoutaný intelekt je schopen proniknouti do nejzazších intimních koutů naší duše", a proto platí, že "podstatným rysem Broukovy kritiky úmyslné smrti je naprostá nezaujatost myšlení, naprostá svoboda rozumu, nezastavujícího se před žádnými mravními dogmaty". Na základě takovéhoto přístupu dochází Brouk k mnohým logickým, nicméně odvážným a na tehdejší dobu příliš provokativním závěrům - důkazem budiž soudní zabavení knihy, proběhnuvší krátce po jejím vydání v roce 1936, které shledalo, že esej "veřejně podněcuje ke zločinu".

Sedmý svazek z řady klasické filosofie soustřeďuje hlavní teoretické předpoklady racionálního zdůvodnění a výkladu mravnosti. Ačkoliv jde o témata, se kterými se čtenáři setkávali již v předchozích svazcích, zde se jedná o jejich vyhranění a prohloubené zpracování se zřetelem k etické funkci. Kant chápal, že smysluplná, lidskou tvořivostí nepodmíněná mravnost se výkladově neobejde bez posmrtného života a bez vztahu k Bohu; proto obojí alespoň postuloval. Noetická korektura Kantova myšlení umožňuje proměnu jeho postulátů v závazné premisy. Pravdy o pravdě a o lidském bytí kromě toho upevňují pozice etické reflexe v záplavě soudobého relativismu a mravního nihilismu.

Autor, lektor filosofie u dominikánů, předkládá systematické zpracování filosofie, vycházející z klasického realismu, rozvíjené v konfrontaci s novověkým myšlením. Vychází přitom z důkladného prověření základů poznání. Celý cyklus směřuje k antropologii.

Třetí svazek z řady klasické filosofie je věnován ontologii, která reflexí pojmu jsoucna zkoumá vše, co je či může být. Míří tak k posledním mezím analýzy - k jádru skutečnosti a k principům integrity jsoucen. Ontologie tak poskytuje kritická měřítka k posouzení mnohých speciálních výsledků ostatních (i empirických) věd. Celé náročné abstraktní ontologické zkoumání však směřuje k vypracování a precizaci pojmů jako esence, substance, přirozenost, které jsou klíčové v realistické antropologii, jež dává odpověď na hlavní otázky týkající se lidského bytí, jako jsou dobro a zlo, mravnost, přirozený zákon, smysl a cíl života. Autor se v úzké návaznosti na noetiku pokouší rehabilitovat dnes odmítanou esenci jak konfrontací s novověkou filosofií, která v této souvislosti vrcholí dějinným myšlením, tak kritickou analýzou klasických autorů. Výklad není koncipován tradičním způsobem, ale stejně jako v noetické studii se soustřeďuje na hlavní problémy filosofie.

Pátý svazek klasické řady filosofie zpracovává první část antropologického tématu. V prostředí, které je určováno novověkými reflexemi, se stává naléhavou potřebou zbavit úvahy o lidském bytí a životě neblahého redukcionismu. Na základě důkazu svobody bylo tedy nutné vyložit neodvozenost, autonomii a dominanci mravnosti v celku lidského života.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný