Mezi českými operními pěvci najdeme řadu těch, kteří udělali zářivou mezinárodní kariéru. V druhé polovině 19. století oslnila italského skladatele Giuseppe Verdiho, ruského skladatele Antona Rubinsteina a francouzského skladatele Camille Saint-Saënse česká pěvkyně Klementýna Kalašová. Protože prokazovala velké hudební nadání a už od dětství hrála na klavír, přivedl ji otec k Bedřichu Smetanovi, který jí dával hodiny klavíru a doporučil ji do Pivodovy pěvecké školy. Klementýna se ve zpěvu dále vzdělávala v Miláně u Francesca Lampertiho. Po návratu do Prahy marně usilovala o angažmá v Prozatímním divadle. Proto odjela do ciziny – nejdřív do Petrohradu, poté do Londýna (Covent Garden) a posléze do milánské La Scaly, kde se proslavila jako vynikající interpretka mezzosopránových a altových rolí, zejména ve Verdiho operách. V této době hostovala rovněž v Benátkách, Parmě, Florencii, Bologni, Padově, Římě, Neapoli, Egyptě a podnikla velmi úspěšné evropské turné. Znechucena i nadále nemožností trvale zakotvit v Praze, odjela do Severní a Jižní Ameriky, kde sklízela obrovské úspěchy. Konečně pod tlakem vytrvalé podpory jejích přátel – J. Nerudy, J. Vrchlického, J. Zeyera, F. L. Riegra, B. Smetany, bratří Náprstkových aj. a vlasteneckého veřejného mínění byla angažována roku 1883 do pražského Národního divadla a stala se tak členkou první gardy jeho operního souboru. V Národním divadle však dostávala velmi málo příležitostí, intriky kolegů, nepřízeň politického režimu tehdešjího Rakousko – Uherska a policejní šikany, považující ji za špiónku západoevropských liberálních vlád, ji vypudily definitivně z vlasti. Po odchodu z Národního divadla účinkovala opět v Itálii, Španělsku, Anglii, Německu, Francii a v Brazílii, kde však v Bahii (dnešní Sao Salvador) onemocněla žlutou zimnicí a této nemoci podlehla ve věku pouhých 39 let. Až do poslední chvíle však byla spojena myšlenkami se svou milovanou vlastí, která se k ní zachovala tak macešsky.
