Problematika vědomí a vědomí sebe sama jakožto jeho základu je jedním ze stěžejních témat německé klasické filosofie. Jako základní struktura vědomí je pochopena relace, v rámci které se subjekt vědomí vztahuje prostřednictvím mentální reprezentace (představy) k objektu. V knize jsou analyzovány různé způsoby, v nichž byla tato bazální struktura zkoumána a dále rozvíjena. Již Kantův předchůdce Christian Wolff pochopil, že základním momentem této struktury je diference subjektu a objektu vědomí. Bezprostřední Kantův následovník Karl Leonhard Reinhold učinil tuto diferenci součástí věty, která se měla stát východiskem pro výklad veškerého vědění. Diference se tak stala principem vědomí. Tato okolnost byla však vnímána jako problém mysliteli, kteří následovali po Reinholdovi a snažili se rozvrhnout koncepce vědomí, v nichž by byla tato diference překonána, a to při východisku ze základní formy vědomí, jíž je sebevědomí. Za vrcholnou podobu tohoto teoretického úsilí lze považovat Hegelovu Fenomenologii ducha.

Kniha obsahuje překlady recenzí od nejvýznamnějších autorů německé klasické filosofie - Fichta, Schellinga a Hegela. Kromě toho obsahuje také překlad Fichtova spisu Anály filosofického tónu, v němž v rámci reakce na recenzi své knihy Základ přirozeného práva podrobuje ironické kritice dobovou recenzní praxi. Kniha je opatřena úvodní studií Jindřicha Karáska a jmenným rejstříkem.

Záměrem předložené publikace je objasnit Schellingovu koncepci přírody, jak ji vypracoval v rámci svých soukromých přednášek, konaných ve Würzburgu v roce 1804. Svůj výklad přírodních fenoménů vsazuje Schelling do rámce spinozovsky inspirované ontologie absolutní substance. Aktuálnost takto metafyzicky koncipované filosofie přírody lze spatřovat v jeho úvahách o organismu, jenž tvoří její centrální pojem, a proto je mu v publikaci věnována největší pozornost.

Popis není dostupný