Román Tereza filozof z roku 1748, za jehož autora je nejčastěji považován Boyer d'Argens, patří k nejznámějším a zároveň nejvíce pronásledovaným textům 18. století. Byl šířen ilegálně, přičemž důvodem nebyly jen jeho silně erotické pasáže, ale zejména "libertinství" v původním slova smyslu, to jest ideje, které šířil - problematičnost křesťanské morálky, náboženství jako lidský výtvor apod. Román má blízko k markýzovi de Sade, ale v zásadě v něm jde mnohem více o svobodu myšlení v duchu osvícenství. Vychází s dobovými ilustracemi a doslovem profesora Miroslava Petříčka. V roce 1731 otřásl Francií skandál, když vyšlo najevo, že jezuita Jean-Baptiste Girard zneužíval v Toulonu svou dvacetiletou kajícnici Marii-Cathérine Cadiereovou. Byl však po dlouhém procesu zproštěn viny a dívka byla svěřena do péče matky. Aféra byla široce komentována v tisku, vyšlo i několik pamfletů a satir převážně ze strany odpůrců jezuitů a veršem se jí dotkl i Voltaire. Roku 1748 vyšel bez uvedení jména autora román Tereza filozof, v němž bylo za průhlednými anagramy snadné rozpoznat aktéry tohoto skandálu (Girard-Dirrag, Cadiere-Eradice). Vydali jej tiskaři Joly a Boscheron. Kniha byla zřejmě vytištěna v Liege, archy tajně dopraveny do Paříže, kde byly doplněny rytinami a svázány. Nelze však vyloučit ani to, že Tereza filozof kolovala mezi čtenáři již dříve jako rukopis. Největší literární záhadou je však identita jejího autora. Původně byl za něj považován Arles de Montigny, jenž však pouze prostředkoval její vytištění, byla připisována i Diderotovi, avšak jako nejpravděpodobnější původce románu se zdá být Jean-Baptiste de Boyer, markýz d'Argens, voják, který po pádu z koně utrpěl vážné zranění, opustil vojenskou službu a věnoval se literatuře. Byl velmi vzdělaný, četl volno­myšlenkáře 17. století, obdivoval Montaigne, Gassendiho i Descarta a byl autorem nejen učených spisů, například Kabalistických listů z roku 1769, ale i četných románů. Friedrich II. jej později povolal do Berlína, kde se věnoval reorganizaci Akademie a předsedal sekci krásné literatury. Jakkoli však Tereza filozof vykazuje jisté podobnosti s jeho pojednáními i romány, dodnes není jeho autorství jisté.

Filosofka Tereza aneb Vzpomínky na příběh otce Dirraga a slečny Éradice je vyprávěním o erotickém (a filosofickém) probuzení, jak je Tereza popisuje v rukopise svému milému, hraběti. Vyprávění začíná, když je Tereza v dětském věku pro svůj zvýšený temperament uzavřena do kláštera, jehož prostředí jí pro svou přílišnou zbožnost nesvědčí. Obrat se objeví, když se dívka následně stane svědkem hrátek mezi chlípným knězem, otcem Dirragem, a jeho svěřenkyní, naivní kajícnicí Éradice, již ctihodný páter zasvěcuje tzv. „posvátným provazem svatého Františka“. Konečného ponaučení se Tereze dostává až po smrti její matky, a sice od přičinlivé pařížské sousedky, bývalé kurtizány, pyšnící se jistou anomálií — neprorazitelnou panenskou blánou. Nejedno pikantní dobrodružství, které od ní vyslechne, jí pomůže leccos pochopit, vyzrát a připravit se na svůj vlastní erotický život. Dílo se vymyká jednoznačnému žánrovému zařazení zejména svými filosofickými nástiny a přesahy. Ve své Juliettě čili Slasti neřesti se o něm zmiňuje také markýz de Sade.