Popis není dostupný

Esej Jeana Améryho (1912-1978) O stárnutí vychází z duchovního prostředí existencialismu a ani čtyřicet let od prvního vydání neztrácí aktuálnost; každý z nás, pokud se nestane statistickou výjimkou, dříve či později zestárne. Autor probírá různé aspekty stárnutí a začíná proměnou v zakoušení času a prostoru. Má-li mladý člověk před sebou "spoustu" času, pak to především znamená, že žije ve světě vnímaném prostorově: svět je takovému člověku otevřen. Stárnoucímu se však uzavírá a on sám upírá pohled nikoliv do budoucnosti, nýbrž do minulosti. Započíná se ústup ze světa. Jednoho dne stárnoucí člověk nepoznává vlastní tělo, na sobě pozoruje, co v něm, kdysi mladém, budilo odpor. Jeho tělo se mu - stejně jako celý svět - odcizuje, neboť nyní je mu dáno jinak než v mládí. Zatímco tehdy byl vlastně bez něj a přitom s ním splýval, teď je tímto tělem a zároveň ve stálém zápase s ním. Dříve byl "energií", teď je pouhou "hmotou". Stárneme a nutně přestáváme rozumět světu, a to i když zápas o porozumění nevzdáváme, tj. když se povýšenecky neuzavřeme v tzv. věčných pravdách, či když se naopak hystericky nesnažíme držet krok s dobou. Nové pohledy na svět však přijímáme jen s největšími obtížemi a pravé potěšení nám neposkytují. Esej O stárnutí stejně jako celé Améryho dílo se vyznačuje nekompromisní vůlí k pravdě.

Rakouský spisovatel a esejista Jean Améry, který přežil nacistické tábory smrti, je u nás již známý svou knihou Bez viny, bez trestu, jež je osobní reflexí holocaustu. Od ostatních pamětníků a svědků holocaustu se odlišuje především existenciálním úhlem pohledu, neboť už od mládí měl úzký vztah k francouzské kultuře. Améry je také vynikajícím prozaikem a stylistou, který dovede vysoce abstraktní filozofické problémy představit a rozvíjet vypravěčsky na působivě vystavěných a pointovaných situacích a charakterech.Tato dispozice se plně projevuje i v jeho knize Charles Bovary, vesnický lékař; autor v ní vytvořil originální žánr románu-eseje. Jeho Charles Bovary není jen variantou k Flaubertovi, nýbrž je to text, který se do jeho Paní Bovaryové vepisuje takříkajíc zevnitř, protože Améry osvobozuje hlas jejího chotě a příběh do jisté míry přehodnocuje jeho očima. Nikoli však jednoznačně, protože každá z pěti kapitol tohoto románu-eseje má svůj vlastní klíč. Améryho esej není dílem filozofickým, nýbrž uměleckým a jeho dialog s Flaubertem, vedený prostřednictvím postav slavného románu, je velmi působivou konfrontací humanismu a racionalistické estetiky s nepochopitelnou děsivostí dějin 20. století.