Sbírka poezie Jaroslavy Hercíkové, v pořadí již šestá, navazuje neskandálně a logicky na její předchozí tvorbu. Šedesát poetických útvarů pestrého rozsahu, nezřídka na pomezí záměrně vyšinutých "lidových mouder", oděných do roucha osobitého projevu autorky a jejího smyslu pro parodii a slovní hříčky (stejně jako velmi individuální chápání černého humoru), stojí v knize vzájemně a důsledně proti sobě. Tvoří tak vzdouvající se kontext napětí, oscilující mezi velmi subjektivním pojetím filosofie bytí a úmyslně zjednodušenou interpretací "všeho ostatního".
