Sotva najdeme jiný kousek země toliko naplněný příběhy. Co kopec či údolí, co zákrut cesty, brod nebo most přes říčku, co samota i ves, to příběh. O zradě a lásce, zbabělosti i odvaze, krutosti a milosrdenství. O zdánlivě všedních věcech i nadpřirozených úkazech. Na každém kroku se otevírá nová stránka knihy osudů. Až se člověk bojí došlápnout, aby nezneuctil místo, kde se zrodil či vyhasl život, kde došlo k nějaké památné události. Přestože od jednoho konce ke druhému je to sotva čtyřicet kilometrů a přejdeme ho za jediný den, poznat ho trvá měsíce i roky. A ten, kdo hledá pozorně, nestihne to za celý svůj život. Jaroslav Pulkrábek nás v další knize z cyklu Šumavská toulání zavede na Volarsko. Budeme poznávat kraj kolem hory Stožec s poutní kaplí, navštívíme Volary, Soumarský Most, České Žleby, Stožec, Želnavu a mnohá další zajímavá místa. Vzpomeneme na oběti pochodů smrti, které přes Šumavu koncem války procházely, ale i na Charlese Havlata z Nebrasky, který jako poslední americký voják padl na našem území. Budeme potkávat němé svědky mnohdy neuvěřitelných příběhů, ale i současné zdejší obyvatele, kteří sice leccos pamatují, ale poté, co jim položíte otázku, raději přenesou řeč jinam či sklopí zrak. A uprostřed toho tajemného světa, ukrytý v hloubi pralesa pod mohutnou skálou, na níž hnízdí sokol, najdeme obraz Madony s bílou růží. Právě sem, kde pod nádhernou kaplí vyvěrá zázračný pramen, nechť vedou naše první kroky. Tady poprosme o ochranu a pomoc při pochopení veškerého toho dění. Neboť ne každý, kdo přijde, uvidí, ne každý, kdo uviděl, porozumí.

Popis není dostupný

Série: Šumavské povídání

Zvon ve věži se rozhoupal a od svahu Bázumu se odrážel jeho rozjásaný hlas. Je sedm, za chvíli začne pražit slunce a já jsem sotva ve třetině. Opřel jsem se o kosu a mžoural na věž kostela, za kterou se ukrývalo slunce. Měl bych se pomodlit anděl páně, tak jak se to dělávalo po staletí, ale chtělo se mi jen stát a užívat si vůni čerstvě posečené trávy, chladivý dotek rosy a šimrání ještě trochu ospalých slunečních paprsků. Co čtrnáct dní jsem síkl zastrčený šumavský hřbitov, na kterém bylo více zelené trávy než hrobových míst a připomínal téměř bezzubá ústa stařeny. Támhle vzadu leží starý Košák, ke stovce mu chybělo pár let, když zemřel obklopen svými milovanými včelami. Do pravého rohu pohřbily mladou židovku, zastřelenou na sklonku války. Ale náhrobku se nikdy nedočkala, stejně jako německý voják pohřbený i s municí na dnes neznámém místě. Či jakýsi muž, kterému rodina narychlo vykopala hrob a bez obřadu ho uložila. Kousek nad křížem sní svůj věčný sen legendární hajný Paleček, vedle něj sklář, dřevař či největší sedlák ve vsi. Co hrob to příběh. Co příběh to životní moudrost. Bohatství, které nám mnohdy bez užitku protéká mezi prsty.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Jak tři zlaté nitky v zeleni nekonečných lesů protíná Šumavu trojice prastarých obchodních cest. Mezi nimi se rozpíná krajina plná horských potoků a řek, modravých jezírek, bobřích hrází i zrádných močálů. Země kopců, jejichž vrcholky se ztrácejí v mracích, země neprostupných pralesů se stromy, které pamatují husitské války.V této pohádkové zemi se jednoho dne na sklonku osmdesátých let, ve stínu Boubína i železné opony, ocitl i Jaroslav Pulkrábek. Poslouchal příběhy dřevorubců, četl ve starých knihách, hledal místa, kde kdysi stávaly samoty i celé vesnice, a tušil, že mnohé bylo jinak, než se na první pohled mohlo zdát. Mezi jehličím nalézal skleněné korálky, v trávě zarostlé zrezivělé hrnce a v břehu potoka torzo mlýnského kola. Prolézal kostely od krypty až po zvonici, pátral po hřbitovech i archivech, hledal zaniklá sídla, ptal se lidí. Den po dni pronikal hlouběji do minulosti a zpod nánosu zapomnění odkrýval ztracený svět. Svět plný lidských osudů a příběhů často k neuvěření.V první knize z cyklu Šumavská toulání nás autor zavede do podhůří Boubína. Budeme putovat krajem šumavských šlágů, po stopách dávných kupců na Zlaté stezce. Navštívíme Vimperk, Záblatí, Lenoru, Horní Vltavici, Stachy, Zdíkov, ale také místa někdejších vesnic a osad, po nichž nezbylo téměř nic. Odhalíme tajemství hradů Hus a Kunžvart, povíme si o osudech šumavského obra Rankla Seppa, proslulého hajného Waltera Palečka nebo legendárního Krále Šumavy a budeme se toulat po šumavských ladech.Tak neváhejte a vydejte se spolu s autorem na cestu, na níž čekají mnohá překvapení.

Série: Šumavské povídání

Tady někde to musí být. Jen kdyby pořád nepršelo. Dobré dvě hodiny jsem se prodíral houštím promočený na kost, než jsem to našel. Hromada kamení, děravý hrnec a pár střepů. A také zbytky usazení hřídele mlýnského kola. Tak tady to bylo. Tady žil ten mlynář, o kterém mi vyprávěl kostelník, co mu zbořili kostel. Ještě najít tu jabloň. Déšť už mi nevadil. Střípek po střípku jsem si dával dohromady zapomenutý příběh a co chybělo, dolepil vlastní fantazií. Možná to bylo trochu jinak. Možná se to ani nestalo. Ale to není zas tak důležité. Lidé odcházejí, touhy, sny, bolest i úsměvy v krajině zůstanou. A také prožitá lidská zkušenost. Stačí jen zavřít oči a znova uslyšíte klapot mlýnského kola, jenž vypráví příběhy skutečné i neskutečné. Plné ponaučení i varování. Vážné i veselé. Jen umět naslouchat.

Popis není dostupný

Série: Šumavské povídání

Sychravý podzim roku 2009, venku se sbíralo k dešti a Šumava se chystala co nevidět schoulit pod bílou duchnu. A zas ty nekonečně dlouhé zimní večery, kdy světnici rozvoní šípkový čaj či smola z právě naštípaných borových polen. Anebo jen praská v radiátoru ústředního topení ve dvanáctém patře paneláku. A tak se zrodil nápad, snad aby se ta zima dala snáze přežít, vydávat v sobotním čísle Prachatického deníku nějaký ten pravý nefalšovaný šumavský příběh. Jen tak na pár měsíců, než se zas vrátí vlašt ovky. Vlaštovky se vrátily, zas odletěly. A ne jednou. Týden co týden čtenáři Deníku prožívali příběhy, které se možná staly, možná nestaly, ale určitě se stát mohly. A jelikož po těch letech se ony novinové výstřižky s malebnými obrázky Marie Petrmanové mnohým nevešly do žádných desek, přichází po dvou elektronických knihách i první soubor pověstí vázaný, a doufejme, že nikoli poslední.

Zvon ve věži se rozhoupal a od svahu Bázumu se odrážel jeho rozjásaný hlas. Je sedm, za chvíli začne pražit slunce a já jsem sotva ve třetině. Opřel jsem se o kosu a mžoural na věž kostela, za kterou se ukrývalo slunce. Měl bych se pomodlit anděl páně, tak jak se to dělávalo po staletí, ale chtělo se mi jen stát a užívat si vůni čerstvě posečené trávy, chladivý dotek rosy a šimrání ještě trochu ospalých slunečních paprsků. Co čtrnáct dní jsem síkl zastrčený šumavský hřbitov, na kterém bylo více zelené trávy než hrobových míst a připomínal téměř bezzubá ústa stařeny. Támhle vzadu leží starý Košák, ke stovce mu chybělo pár let, když zemřel obklopen svými milovanými včelami. Do pravého rohu pohřbily mladou židovku, zastřelenou na sklonku války. Ale náhrobku se nikdy nedočkala, stejně jako německý voják pohřbený i s municí na dnes neznámém místě. Či jakýsi muž, kterému rodina narychlo vykopala hrob a bez obřadu ho uložila. Kousek nad křížem sní svůj věčný sen legendární hajný Paleček, vedle něj sklář, dřevař či největší sedlák ve vsi. Co hrob to příběh. Co příběh to životní moudrost. Bohatství, které nám mnohdy bez užitku protéká mezi prsty.

Tady někde to musí být. Jen kdyby pořád nepršelo. Dobré dvě hodiny jsem se prodíral houštím promočený na kost, než jsem to našel. Hromada kamení, děravý hrnec a pár střepů. A také zbytky usazení hřídele mlýnského kola. Tak tady to bylo. Tady žil ten mlynář, o kterém mi vyprávěl kostelník, co mu zbořili kostel. Ještě najít tu jabloň. Déšť už mi nevadil. Střípek po střípku jsem si dával dohromady zapomenutý příběh a co chybělo, dolepil vlastní fantazií. Možná to bylo trochu jinak. Možná se to ani nestalo. Ale to není zas tak důležité. Lidé odcházejí, touhy, sny, bolest i úsměvy v krajině zůstanou. A také prožitá lidská zkušenost. Stačí jen zavřít oči a znova uslyšíte klapot mlýnského kola, jenž vypráví příběhy skutečné i neskutečné. Plné ponaučení i varování. Vážné i veselé. Jen umět naslouchat.

Sychravý podzim roku 2009, venku se sbíralo k dešti a Šumava se chystala co nevidět schoulit pod bílou duchnu. A zas ty nekonečně dlouhé zimní večery, kdy světnici rozvoní šípkový čaj či smola z právě naštípaných borových polen. Anebo jen praská v radiátoru ústředního topení ve dvanáctém patře paneláku. A tak se zrodil nápad, snad aby se ta zima dala snáze přežít, vydávat v sobotním čísle Prachatického deníku nějaký ten pravý nefalšovaný šumavský příběh. Jen tak na pár měsíců, než se zas vrátí vlašt ovky. Vlaštovky se vrátily, zas odletěly. A ne jednou. Týden co týden čtenáři Deníku prožívali příběhy, které se možná staly, možná nestaly, ale určitě se stát mohly. A jelikož po těch letech se ony novinové výstřižky s malebnými obrázky Marie Petrmanové mnohým nevešly do žádných desek, přichází po dvou elektronických knihách i první soubor pověstí vázaný, a doufejme, že nikoli poslední.