Božena Němcová se stala symbolem české literatury i národního obrození. Jaká však byla ve skutečnosti? Historik Jaroslav Čechura nahlíží do jejího života prostřednictvím korespondence i dalších dobových pramenů. Sleduje její zápas s nedostatkem peněz, nemocemi i nelehkými rodinnými poměry. Vedle spisovatelčiných osudových mužů vystupují do popředí také ženy z jejího okolí. Výsledkem je mnohovrstevnatý portrét výjimečné osobnosti a zároveň plastický obraz společnosti, v níž vznikala česká kulturní legenda.

Skutečné příběhy žen z časů, kterým říkáme doba temna Roku 1671 napsala soběslavská rada o jedné těhotné dívce bez majetku sedm slov: "na ní málo záleží". O půl století později odpověděla jiná dívka hejtmanovi na otázku, proč se spustila s mládencem bez slibu manželství: "Bylo to prostě z lásky, inu, miluji jej." Tato kniha je spor těch dvou vět. Historik Jaroslav Čechura vynesl z jihočeských archivů výslechy, žaloby a supliky žen, které promluvily jedinkrát v životě, do soudního protokolu, a pak na tři sta let zmlkly. Děvečky, selky, měšťanky, vdovy i žebračky tu vyprávějí své osudy vlastními slovy: o lásce a cti, o mateřství i o mučení, o síle a bezmoci. Devatenáct skutečných příběhů z časů, kterým říkáme doba temna. A důkaz, že rada se mýlila: záleží na každé z nich.

"Jste vy to ptáčkové," řekl roku 1743 hejtman v Týně nad Vltavou dvěma svázaným mužům, které mu sedláci přivezli na žebřinách. Jeden utekl z vojny. Druhý byl plavec, kterého vzali místo bratrance. Historik Jaroslav Čechura otevírá soběslavskou šatlavu a veselskou knihu rychtářského práva a dává slovo mužům, kteří v jeho knize o ženách stáli v pozadí: pacholkovi, který ukradl pět ovcí, protože na pouť neměl peněz, dezertérovi, který si změnil jméno, myslivci, jehož první rána šla na zakázaného jelena, katovi, který po čtrnácti letech v Segedíně žebrá, a rychtáři, který v jedenáct v noci vleze na půdu, aby přistihl tovaryše. Třiadvacet skutečných příběhů o tom, jak dvě jihočeská městečka soudila sama sebe: rychtář, šatlava, apelační soud v Praze, kníže ve Vídni. A o tom, kolik to stálo.

Inkvizitor Heinrich Franz Boblig z Edelstadtu je proslulý především díky románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice. Stejnojmenný film v režii Otakara Vávry ho vykreslil v podobném duchu – jako fanatického pronásledovatele čarodějnic a hamižného zloděje. Jaký však byl doopravdy? Jaroslav Čechura ukazuje Bobliga jako respektovaného člena společnosti a vzdělaného právníka. Výsledný obraz není ani obžalobou, ani obhajobou historické osobnosti, ale jejím precizním zasazením do dobových souvislostí.

Jméno vladyky Jana Černého z Vinoře zůstávalo do nedávna prakticky neznámé. Jednalo se o nižšího šlechtice, který strávil téměř čtvrtstoletí ve službách jihočeských velmožů Rožmberků. V létech 1551-1573 zastával úřad hejtmana na řadě panství, např. Vimperku, Třeboni, či Nových Hradech. Z jeho činnost se zachovalo téměř 300 vlastnoručně psaných listů (dopisů) adresovaných Vilémovi z Rožmberka, jeho bratru Petru Vokovi, ale i Václavu Albínovi a řadě dalších osob. Jan Černý v nich zaznamenával každodenní skutečnosti, se kterými se setkával, či byl konfrontován. Jednalo se o okolnosti zásobování rezidencí, např. rakouskými, či moravskými víny, zvěřinou apod. Aktivně vstupoval do obchodních transakcí všeho druhu. Zachytil pestrou paletu každodenních událostí jako morovou nákazu, důsledky velké zimy, či prudkých dešťů. Sledoval také kariéry mnohých úředníků, kteří se střídali v jeho okolí. V Třeboni se stal svědkem budování rybníka Svět. Téměř stejný počet listů byl adresován různými osobami, počínaje Vilémem z Rožmberka Janovi z Vinoře. Reagovali na jeho zprávy, jindy vyslovovali své příkazy, prosby či sdělení o tom, co by od Jan z Vinoře požadovali. Tato korespondence doplněná dalšími materiály představuje jedinečný vhled do fungování rožmberského dominia, a jeho úředníků, v čele s Janem s Vinoře. Podobnou soubor dokumentace je pro předbělohorské období u nás naprosto unikátní.

Mnohdy opomíjená stránka života slavných osobností českých dějin, panovníků i předních šlechticů a šlechtičen. Kdo z nich byl zadlužený až po uši, kdo naopak (nebo zároveň s tím) štědře půjčoval druhým?

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Kniha se zabývá dvěma velkými jihočeskými panstvími Třeboň a Hluboká (dnes Hluboká nad Vltavou) v procesu proměn, které nastaly po třicetileté válce. Obě panství získal Jan Adolf ze Schwarzenberka krátce po roce 1660. Jaroslav Čechura reviduje výkladové stereotypy, které přisuzují této době mnohé negativní charakteristiky. Ukazuje vztah vrchnosti k poddaným v případě neúrody, ale i hledání a nalézání nových možností rozvoje hospodářství (včetně nečekaných aktivit, jako byl třeba chov želv). Pozornost je věnována třem profilujícím aspektům předpokládaných změn: panským dvorům, robotě a potahům ve dvorech. Právě robota je tu demytizována. Nejednou deklarovaná přísnost vrchnosti měla své meze a limity. Šlechtic byl nejenom pánem, ale i „otcem“ svých poddaných, kterým poskytoval v případě ohrožení pomoc a ochranu.

Žili v minulosti pouze „malí dospělí“? Existovalo vůbec dětství jako svébytná životní etapa? Stala se rodičovská láska, starost o děti nebo výroba hraček až výdobytkem 20. století? Odpovědi na tyto a další otázky přinášejí přední domácí historici, archeologové a památkáři. Dokládají, že dívky a chlapci v českých zemích prožívali dětství podobně jako děti v dnešní době. Rozdíl však spočíval v životních podmínkách a nárocích, jež na ně kladla rodina či společnost. Dětský svět je i proto představován s ohledem na specifika jednotlivých sociálních vrstev při výchově, ochraně a péči o děti, případně v širokém spektru dobových textů a literatury o dětství. Nechybí ani bohatý obrazový doprovod, který ukazuje například hračky, oděvy i předměty každodenní potřeby od středověku až na práh osvícenství.

Popis není dostupný

Kniha "Královská trilogie" spadá do žánru Dějiny. Kniha je vázaná. Obsahuje 586 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Ottovo nakladatelství" z roku 2007. Přejeme příjemné čtení.

Významné dílo uznávaného českého historika, které se poprvé v české historiografii zabývá tématem sexuálního života našich předků v průřezu více než sta let. Unikátní práce Sex v době temna, opírající se o bohatou dokumentaci jihočeských archivů v čele s Třeboní, kde autor prostudoval na dvacet tisíc dokumentů, umožňuje čtenářům seznámit se s pestrým vějířem projevů sexuality v barokní epoše a nahlédnout do dosud málo probádaného rozměru každodennosti venkovského a maloměstského obyvatelstva. Byl sex v časech, které bývají nazývány "dobou temna", tabu, nebo nebyl? Jak byla sexualita vnímána společností a jak byla prožívána samotnými aktéry sexuálních skutků? Čím byla pro naše předky láska? Jakou roli hrál takzvaný sňatkový pragmatismus? Jaký význam se přisuzoval slibu manželství? Jak veřejné mínění hodnotilo předmanželský sex? Jak bylo nakládáno s neprovdanými ženami, které otěhotněly, a s nemanželskými dětmi? Jak byly trestány sexuální delikty počínaje znásilněním a incestem konče? Jaké sexuální praktiky a jaké antikoncepční prostředky se používaly? To jsou jen některé otázky, které si autor klade a na něž nalézá v pramenech odpovědi - odpovědi, které leckoho možná překvapí. Význam Čechurovy práce ovšem přesahuje rámec sexuální problematiky. Jedním z nejcennějších přínosů knihy je například zpracování otázky, jaký postoj k sexuálnímu chování a především sexuálním deliktům svých poddaných zaujímala ve sledovaném období vrchnost - knížata ze Schwarzenbergu. Jak autor přesvědčivě dokládá, Schwarzenberkové se při trestání těchto aktů řídili řadou tradičních nepsaných zvyklostí. Nevyužívali ani se příliš neřídili zemskými normativy, kterým se naopak spíše vyhýbali. Ve vztahu k delikventům zaujímali často individualizovaný přístup, při rozhodování o trestu nezřídka zohledňovali životní situaci jednotlivých provinilců, a je doloženo nemálo případů, kdy sexuální delikty zůstaly zcela nepotrestány. Jejich postoj charakterizoval paternalismus - aristokrat byl pánem, ale i otcem, ochráncem. Sex v době temna tak není pouze sondou do sexuálního života mužů a žen, kteří žili na jihu Čech v letech 1660 až 1770, nýbrž skýtá plastický obraz tehdejšího venkovského života ve všech jeho sociálních souvislostech a celé jeho mnohotvárnosti.

Série: České země 1437–1526

Jagellonská epocha představuje výraznou kapitolu našich dějin, obestřenou řadou mýtů. Autor pozorně sleduje život a činy Vladislava II. a odmítá rozšířenou představu o slabošském králi, neopomíjí jeho dlouholetého soka Matyáše Korvína a poté krále-dítě Ludvíka, který zahynul u Moháče. Líčí vnitřní vývoj království, formování stavovské monarchie, spory šlechty s městy včetně pražského povstání (1483) či svatováclavské smlouvy. Vladislav, ač od roku 1490 panoval i v Uhrách, na české země nezapomínal, jak svědčí i výstavba Pražského hradu. Text dále popisuje hospodářský vývoj (mj. poslední, jáchymovskou konjunkturu stříbra včetně ražby tolarů) a konfesijní proměny, spojené s příchodem německé reformace. K životu ve městech i na venkově patřily i přírodní katastrofy, stejně jako školství, kulturní a umělecká tvorba, kdy se v tzv. vladislavské epoše prolínala pozdní gotika s příchodem renesance.

Série: První Habsburkové na českém trůně

Líčení skončilo v předchozím svazku přenesením sídla proslulého císaře Rudolfa II. do Prahy. Následuje popis jeho vlády, nástup Matyáše až po potlačení stavovského povstání bitvou na Bílé hoře a vítězstvím Ferdinanda II. Jako vždy vedle politického dění autor sleduje nejen vývoj hospodářství, ale i kulturu, umění, náboženskou situaci a tzv. všední den. Text provází černobílé ilustrace a barevná příloha. Svazek obsahuje i jmenný rejstřík-slovníček procházející oběma díly.

Popis není dostupný

Kniha o Kosti patři bezesporu k nejoriginálnějším dílům české historiografie 20. století. Zdálo se, že o jejím autorovi stejně jako o vzniku této monografie bylo známo bezmála všechno. Ale není tomu tak. Nedávno byla nalezena původní verzi, kterou napsal Josef Pekař v létě roku 1909, dal ji vysázet a pak ji zdánlivě od základu přepracoval. Původní sazba se však zachovala, přestože nebyla dlouho známa. Pekař se pokusil o velmi podrobné líčení kosteckého panství v éře Černínů, přičemž podává v podstatě mikrohistorický obraz, v soudobé historiografii stále výrazněji uplatňovaný. Jedná se o původní nepublikovaný text jednoho z nevýznamnějších českých historiků, který představuje jedinečný vhled do historikovy dílny. K vydání připravili Jaroslav a Jana Čechurovi.

Jaroslav Čechura se v knize věnuje líčení českého dobrodružství falckého kurfiřta Fridricha V. v letech 1619-1620, který vstoupil do dějin jakožto "zimní král". Tento poněkud tragický hrdina, který se mohl těšit pouhý jeden rok z české královské koruny, nemá dosud u nás vlastní životopis či monografii. Těžiště knihy leží v době Fridrichova nedlouhého vládnutí v Českém království. Soustředí se na okolnosti, za jakých určití čeští aristokraté prosazovali falckého kurfiřta na český trůn, a současně se pokouší zachytit psychické rozpoložení mladého Fridricha, který nesmírně dlouho váhal, zda se má o českou korunu ucházet a zda vůbec má českou nabídku přijmout.

Druhý díl lucemburské éry je zasvěcen především vládě Václava IV. a Zikmunda Lucemburského a neklidné a rozporuplné době husitské. Kromě výkladu politických a vojenských dějin se autor věnuje i středověké civilizaci, kultuře a všednímu dni společnosti té doby.

Depeše z padesáti zahraničních cest ministra Beneše (1919-1928).

Popis není dostupný

Kniha "Lexikon českých panovnických dynastií" spadá do žánru Dějiny. Autorem je Čechura Jaroslav, Mikulec Jiří, Stellner František. Obsahuje 212 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Akropolis" z roku 1999. Přejeme příjemné čtení.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Série: První Habsburkové na českém trůně

V bitvě u Moháče ztratili Jagellonci téměř vše, mladičký král Ludvík byl mrtev a před českými stavy se otevírala klíčová otázka: kdo nastoupí po něm. Za měsíc bylo jasné, že zvítězí Habsburkové, kteří osobností nadmíru schopnou, Ferdinandem I., dosedli na český, uherský a posléze i římský trůn. Kniha se snaží podat základní tendence politického, společenského, sociálního i kulturního vývoje v Českých zemích, a to do roku 1583. Tehdy se přestěhoval do Prahy Rudolf II. a patrně naposledy v jejích dějinách přivedl toto město mezi přední metropole oné doby. O tom bude pak druhý díl publikace.

Jagellonská epocha představuje výraznou kapitolu našich dějin, obestřenou řadou mýtů. Autor pozorně sleduje život a činy Vladislava II. a odmítá rozšířenou představu o slabošském králi, neopomíjí jeho dlouholetého soka Matyáše Korvína a poté krále-dítě Ludvíka, který zahynul u Moháče. Líčí vnitřní vývoj království, formování stavovské monarchie, spory šlechty s městy včetně pražského povstání (1483) či svatováclavské smlouvy. Vladislav, ač od roku 1490 panoval i v Uhrách, na české země nezapomínal, jak svědčí i výstavba Pražského hradu. Text dále popisuje hospodářský vývoj (mj. poslední, jáchymovskou konjunkturu stříbra včetně ražby tolarů) a konfesijní proměny, spojené s příchodem německé reformace. K životu ve městech i na venkově patřily i přírodní katastrofy, stejně jako školství, kulturní a umělecká tvorba, kdy se v tzv. vladislavské epoše prolínala pozdní gotika s příchodem renesance.

Líčení skončilo v předchozím svazku přenesením sídla proslulého císaře Rudolfa II. do Prahy. Následuje popis jeho vlády, nástup Matyáše až po potlačení stavovského povstání bitvou na Bílé hoře a vítězstvím Ferdinanda II. Jako vždy vedle politického dění autor sleduje nejen vývoj hospodářství, ale i kulturu, umění, náboženskou situaci a tzv. všední den. Text provází černobílé ilustrace a barevná příloha. Svazek obsahuje i jmenný rejstřík-slovníček procházející oběma díly.

V bitvě u Moháče ztratili Jagellonci téměř vše, mladičký král Ludvík byl mrtev a před českými stavy se otevírala klíčová otázka: kdo nastoupí po něm. Za měsíc bylo jasné, že zvítězí Habsburkové, kteří osobností nadmíru schopnou, Ferdinandem I., dosedli na český, uherský a posléze i římský trůn. Kniha se snaží podat základní tendence politického, společenského, sociálního i kulturního vývoje v Českých zemích, a to do roku 1583. Tehdy se přestěhoval do Prahy Rudolf II. a patrně naposledy v jejích dějinách přivedl toto město mezi přední metropole oné doby. O tom bude pak druhý díl publikace.