Povídky enfant terribla jihoslovanské moderny bez zábran a kompromisů obnažují hlubiny lidské duše, její rozpolcenost, temné vášně, animální instinkty a traumata podvědomí. Problematičnost společenských konvencí, složité rodinné vztahy, toposy kaváren a nevěstinců zaznamenávají rejstříkem smutné grotesky a zaměřují se na mezní situace, paradoxy, absurdity a rozkladné psychické procesy.

Největší prozaické dílo Janka Poliće Kamova, román Vysušená kaluž, mělo podobně jako jeho autor značně pohnutý osud. Rukopis byl dokončen v roce 1909, ale cenzura zhatila veškeré pokusy o jeho publikování. Dílo, které v mnoha směrech předběhlo svou dobu i proměny chorvatské společnosti, se nakonec dočkalo vydání po téměř padesáti letech a ani dnes není přijímáno jednoznačně. Jedná se o otevřený, provokativní, ve svých důsledcích protispolečenský text obsahující mnoho skandálních myšlenek a úvah, včetně těch se sexuálním podtextem. Kamov píše přímočaře, naléhavě, euforicky, proti proudu dobových zvyklostí a čtenářskému vkusu. Brilantně buduje osobnost hlavního hrdiny, který čelí smrtelné chorobě, neustálému strachu a bídě. Přes všechny překážky a nejistoty však probleskuje jeho touha nevzdávat se, putovat a žít.