Jádrem knihy je rozsáhlý rozhovor, který s Františkem Wiendlem ml. (nar. 1923) vedl jeho syn Jan (nar. 1969) o mezních situacích a událostech, které František Wiendl a jeho nejbližší prožili v dlouhých obdobích dvou totalitních režimů v Čechách. Za druhé světové války a v protektorátu se František Wiendl se svým otcem podílel na odbojové činnosti a přímo se zúčastnil povstání v Klatovech v květnu 1945. Těžiště vzpomínek ale spočívá zejména v době po únoru 1948, kdy se významně angažoval v demokratickém, protikomunistickém odboji. Důsledkem pro něj bylo mnohaleté věznění v jáchymovských lágrech i pevných věznicích. Text, zpřítomňující vyprávění, má nejen svědeckou, ale i literární hodnotu, a provázejí ho fotografie a reprodukce dalších pramenů; oddíl věnovaný vězeňským létům prokládají také úryvky z dopisů, které František adresoval matce Marii a svému otci Františku Wiendlovi st., vězněnému tehdy v leopoldovské věznici.

Série: Kultura a totalita

Dlouholetý knižní projekt s názvem Kultura a totalita završuje po svazcích Národ (2013), Válka (2014) a Revoluce (2015) poslední díl s tématem Každodennost. Všechna témata představují pro autory formativní rámce, které umožňují nahlížet pojem „totality“ nejen jako historický a politický fenomén, ale také jako filozofický a estetický model. V centru zkoumání každodennosti se ocitají zejména sociokulturní hlediska, důsledně propojená s analýzami konkrétních uměleckých či uměleckohistorických vztahů. Témata každodennosti, všednosti nabyla ve světle současných debat o konfliktech (náboženské, válečné, politické, privátní povahy) nové aktuálnosti. Společným jmenovatelem kapitol této knihy je proto reflexe paradoxu vyplývajícího ze střetu mezi různorodými umělecky zpracovanými projevy každodennosti (všednosti, „obyčejného života“ jako projevu reálného životaběhu, nebo naopak jako ideální představy/snu/touhy o tomto „každodenním“ životě v nezvyklé, mezní situaci) a jejich destrukcí (re-konstrukcí/naplněním/vytěsněním) v různorodých konfliktech. Časové a problémové rozložení témat pokrývá širokou škálu zejména domácího kulturního prostoru 19. a 20. století, tedy v perspektivě tzv. „dlouhé moderny“, a to v oblasti historických, literárněhistorických, jazykovědných, teatrologických, muzikologických, filmových a dalších disciplín. Autoři usilovali o to, aby každodennost v knize nevystupovala v podobě nehistoricky, dekontextualizovaně založeného studia různorodých forem a podob každodenního života, ale aby byla nahlížena v konkrétních historických souvislostech a s vědomím příčin a důsledků, bez nichž nelze fenomény totality a totalitarismu vnímat a snažit se jim porozumět.

Publikace je jedním z klíčových výstupů mezioborového výzkumu na FF UK k tématu „Literatura a umění v mezikulturních souvislostech“, který je zaměřen přednostně na středoevropský region a na anglofonní země, v nichž má tradice mnohokulturního vývoje a její reflexe hluboké kořeny a dlouhou historii. Název knihy Vektory kulturního vývoje poukazuje nejen na základní význam pojmů jako „identita“, „utopie“ nebo „hrdina“, které představují ústřední tematické celky knihy, ale i na jejich vliv na naše chápání a reflexi vývojových tendencí (v literatuře, divadle i filmu, v „mainstreamové“ i populární kultuře, v jednotlivých dílech, žánrech i v kulturních institucích). Jednotlivé tematické bloky knihy ukazují prostřednictvím vybraných případových studií „vektorovou“ povahu uvedených základních pojmů. V případě identity je to její konstrukce, subverze a krize ve vztahu k tělu, jazyku, politice, ideologii, kulturním institucím a státu. Utopie je tu zkoumána nejen jako regulativní ideál, ale i jako pragmatický moment vývoje různých kultur, zejména české a americké. Koncept hrdiny studujeme v jeho různých žánrových podobách, společenských funkcích, kulturních hodnotách i jako sílu utvářející nebo rozkládající kulturní a historickou paměť.

Popis není dostupný

Krása a řád jako atributy ideálního světa, určité představy o společenském uspořádání, jeho duchovním a sociálním založení či jako výraz lyrického tvůrčího gesta zformovaného coby jednota vyhraněných protikladů - to jsou ve stručnosti řečeno hranice, ve kterých se pohybují "hledači" tohoto ideálu: básníci, kritici a teoretikové, v jejichž díle se markantně projevila snaha definovat - často polemicky a zpravidla s tragickým historickým vyústěním - ideu integrity v napětí mezi svébytností uměleckého vyjádření a jeho filozofickým, náboženským nebo politickým pozadím. Východiskem tu jsou diskuse o podobě moderního umění, jeho ideovém založení, estetických proměnách a vztahu k sociálním a politickým otázkám, jak je kladla levicová avantgarda v polemikách s tradicionálně či konzervativně založenými kritiky a uměleckokritickými uskupeními zejména ve dvacátých a třicátých letech 20. století. Spolu s charakteristikou konceptuálního uvažování takových osobností, jako byli F. X. Šalda, Bedřich Fučík, František Götz, Karel Teige nebo Bedřich Václavek, se kniha zabývá také tvůrčím rozvíjením těchto úvah, jak je patrné např. v díle Jakuba Demla, Josefa Hory, Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla, Josefa Kostohryze, Jana Čepa či Karla Tomana a Antonína Sovy. Závěrečný oddíl knihy tvoří literárněkritické portréty vybraných představitelů literatury devadesátých let 20. století, jejichž tvorba nabízí další z možných odpovědí na otázku po tvůrčím modelování integrálního životního postoje či pocitu v době, v níž převažovala skepse, obezřetnost k ideologickým výzvám, ale také důvěra v povahu lyriky, jež obnovuje vytrácející se perspektivu integrity - klíčového životního a tvůrčího horizontu.

Zrcadlová publikace kolektivu autorů věnující se fenoménu těla, smyslů a emocí v jazyce a v literatuře navazuje na obdobný projekt Obraz člověka v jazyce / Obraz člověka v literatuře (2010).

Literárněvědní svazek je rozdělen do čtyř oddílů: Poezie a vize - věnovaný kritickému dílu F. X. Šaldy; Poezie a utopie - věnovaný polemikám "nového umění" z 20. let 20. století; Poezie a zjevení - básnickému dílu J. Zahradníčka a Poezie a kampaň - věnovaný poezii z let 1945-46.

Při příležitosti stého výročí narození básníka Jana Zahradníčka (1905–1960) uspořádala ve dnech 7.–9. dubna 2005 Společnost odkazu básníka Jana Zahradníčka společně s Ústavem pro českou literaturu AV ČR, Katedrou české literatury a literární vědy FF UK v Praze, Historickým ústavem FF MU v Brně a Moravskou zemskou knihovnou v Brně třídenní mezinárodní konferenci „…bývalo u mne zotvíráno…“ Východiska a perspektivy české křesťanské poezie a prózy 20. století. Cílem konference bylo nejenom připomenout Zahradníčkovu básnickou osobnost, ale také problematiku literatury, které bývají propůjčovány přídomky spirituální, duchovní, křesťanská, katolická apod., a soustředit se na otázky jejího významu v souvislostech dějin české literatury 20. století i její soudobé reflexe. V důsledku výše zmíněného záměru se rámec Zahradníčkova díla proměnil na souřadnici, od níž se odvíjely jak otázky související s literaturou, tak otázky povahy spíše filozofické, historické či obecně kulturologické. Pozornost bezmála čtyř desítek domácích a zahraničních, generačně a metodologicky rozrůzněných autorů připoutaly nejenom konfesijně vyhraněné literární texty, ale také ty, které hledají zdroje spirituality mimo tradiční konfesijní zdroje.

Dlouholetý knižní projekt s názvem Kultura a totalita završuje po svazcích Národ (2013), Válka (2014) a Revoluce (2015) poslední díl s tématem Každodennost. Všechna témata představují pro autory formativní rámce, které umožňují nahlížet pojem „totality“ nejen jako historický a politický fenomén, ale také jako filozofický a estetický model. V centru zkoumání každodennosti se ocitají zejména sociokulturní hlediska, důsledně propojená s analýzami konkrétních uměleckých či uměleckohistorických vztahů. Témata každodennosti, všednosti nabyla ve světle současných debat o konfliktech (náboženské, válečné, politické, privátní povahy) nové aktuálnosti. Společným jmenovatelem kapitol této knihy je proto reflexe paradoxu vyplývajícího ze střetu mezi různorodými umělecky zpracovanými projevy každodennosti (všednosti, „obyčejného života“ jako projevu reálného životaběhu, nebo naopak jako ideální představy/snu/touhy o tomto „každodenním“ životě v nezvyklé, mezní situaci) a jejich destrukcí (re-konstrukcí/naplněním/vytěsněním) v různorodých konfliktech. Časové a problémové rozložení témat pokrývá širokou škálu zejména domácího kulturního prostoru 19. a 20. století, tedy v perspektivě tzv. „dlouhé moderny“, a to v oblasti historických, literárněhistorických, jazykovědných, teatrologických, muzikologických, filmových a dalších disciplín. Autoři usilovali o to, aby každodennost v knize nevystupovala v podobě nehistoricky, dekontextualizovaně založeného studia různorodých forem a podob každodenního života, ale aby byla nahlížena v konkrétních historických souvislostech a s vědomím příčin a důsledků, bez nichž nelze fenomény totality a totalitarismu vnímat a snažit se jim porozumět.