Retroaktivita, tedy zpětná působnost, je v právu předmětem polemik již od starověku. Změny právní úpravy v čase se často projeví zásahem do právní jistoty, případně narušují legitimní očekávání adresátů právní úpravy. Je tomu tak zejména tehdy, mění-li se právní postavení těchto osob k jejich tíži. Na druhou stranu však zpětné působení práva v čase nemůže být v právu zcela eliminováno. Mohou proti němu svědčit různá ústavní omezení, avšak jiná ústavní pravidla jej v různých situacích mohou též vyžadovat. Hlavním důvodem legitimujícím změnu práva v čase je pravomoc zákonodárce reagovat na aktuální společenské potřeby změnou právní úpravy, a to i takovou, která bude působit zpětně. Podstatné je vymezení a dodržování pravidel, podle kterých bude možno posuzovat přípustné a nepřípustné zpětné časové působení práva. Základem těchto pravidel jsou v současné době především ústavní normy a dále pravidla obsažená v mezinárodních smlouvách. Ta jsou následně interpretována a precizována rozhodovací činností zejména ústavních soudů, případně soudů mezinárodních a nadnárodních institucí. Kniha ukazuje, že utváření takových pravidel podléhá různým vlivům, je závislé na sociálních, ekonomických i politických okolnostech, a proto je nalezení univerzálního řešení v podstatě nemožné. Jednotícím východiskem nicméně zůstává racionální požadavek, aby právní pravidla umožnila svým adresátům předvídat právní důsledky jejich chování. Přístup nereflektující tento požadavek je nutno náležitě obhájit. Pokud se tak nestane, je retroaktivita právní úpravy stěží akceptovatelná.
