Tesařova studie Mnichovský komplex, pocházející z roku 1989 a určená původně pouze pro okruh přátel, nastavuje zrcadlo především stereotypům a hluboce zakořeněným mýtům v české národní sebereflexi. Také třetí vydání zahrnuje kromě tohoto stěžejního textu i cyklus esejů Vlastenci a bojovníci o počátcích české kolaborace a odboje, který vycházel v roce 1969 na pokračování v Listech, a dvě autorovy časopisecké studie na dané téma z konce šedesátých let. Texty Jana Tesaře vynikají především hloubkou a ostrostí pohledu, který v každém případě nutí k přemýšlení i ty, kteří nemusejí sdílet autorovy vývody. Tesař nikterak neskrývá svou zaujatost; je to však zaujatost v nejlepším slova smyslu - pro pravdu vědeckou i morální.

Edice je autorovým výborem nejdůležitějších textů, které napsal v uvedeném období. Východiskem Tesařových společenských aktivit bylo přesvědčení, že jediným účinným způsobem, jak vyjít z totalitního režimu, je vytváření struktur občanské společnosti. Předložené texty tuto myšlenku prohlubují a teoreticky zdůvodňují i z historické praxe, zároveň ukazují na pokusy hledat nejpřístupnější a všeobecně nejsrozumitelnější formy její praktické aplikace. Tesař, jako jeden z významných představitelů socialistické nekomunistické a nemarxistické opozice, patřil na konci šedesátých let k významným organizátorům odporu proti nastupující konsolidaci, v letech 1969-1970 a 1971-1976 byl vězněn, po návratu z vězení podepsal Chartu 77. Byl prvním iniciátorem vznikajícího Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, dále podzemní univerzity v Brně a v neposlední řadě také spolupráce s polským disentem. Texty jsou vydávány jako historické dokumenty, tj. jsou zveřejňována autentická autorská znění bez pozdějších úprav. (Avšak v kvalitní ediční adjustaci.) Edice obsahuje více než dvacet textů, z nichž naprostá většina vychází poprvé nejen knižně, ale dokonce tiskem (byvše vydány v samizdatu).

Vzpomínky Josefa Serinka, proslulého "Černého partyzána", zaznamenal Jan Tesař v letech 1963-1964. K rukopisu se po čtyřiceti letech vrátil, připravil jej k vydání a vystavil kritickému zkoumání. Rozsáhlá komentovaná edice je dovršením práce Jana Tesaře věnované dějinám českého partyzánského hnutí za 2. světové války. Autor se v ní snaží inspirovat diskusi o možnostech dokumentovat aktivity, které se odehrály v konspiraci, a také šíře o problému kolektivní paměti jako rozhodujícím činiteli vytvářejícím a udržujícím národ. První svazek obsahuje vzpomínky Josefa Serinka (1900-1974), rozčleněné do 18 kapitol a doplněné epilogem Jana Tesaře a dokumentárními přílohami. V prvních dvou kapitolách se Serinek vrací k událostem 1. světové války. Uvádí, že jako šestnáctiletý byl odveden a vzápětí dezertoval - zde jeho první zkušenost se životem v lesní ilegalitě, ale také zcizující zkušenost ve vztahu k vládnoucí moci. Třetí a čtvrtá část zahrnuje období první republiky (Serinek žil na území Sudet) a vypovídá mimo jiné o tom, jak se formovalo Serinkovo sociální, ale i vlastenecké cítění. V další části líčí události roku 1942, kdy byl i se svou rodinou kvůli svému romskému původu deportován do tábora v Letech, z nějž zanedlouho poté uprchl. Několik desítek jeho příbuzných v příštích měsících zahynulo v Osvětimi. Následují kapitoly o Serinkově dramatickém pronásledování a zároveň snaze najít spojence v záměru bojovat aktivně proti nacistům, která trvala až do léta 1943, kdy se mu povedlo spojit s formující se odbojovou skupinou kolem prof. Josefa Grni a kpt. Karla Štainera-Veselého na Vysočině a postupně začíná vytvářet vlastní lesní oddíl, jak z českých partyzánů, tak z ruských uprchlíků. Druhý svazek tvoří podrobné Tesařovy Komentáře ke vzpomínkám Josefa Serinka, které jsou výsledkem více než desetiletého podrobného studia. Závěrečný, třetí svazek edice obsahuje kromě oddílu Map, tabulek a diagramů k partyzánskému odboji na Vysočině především shrnující několikadílnou studii nazvanou Serinkovské inspirace, v níž se zabývá mj. metodologickými východisky záznamu a studia pramenů, místem Josefa Serinka v dějinách čs. Odboje, či otázkami, proč se v českých zemích během 2. sv. války partyzánské hnutí neprosadilo výrazněji a proč bylo tak snadno ovládnuto Sověty. Edicí České cikánské rapsodie se Jan Tesař pokusil splatit "dluh nejen vůči Serinkovi". Zároveň pro něho byla příležitostí, aby "vyjádřil svůj poslední názor o tragickém vyústění té etapy československých dějin, jíž je Druhý odboj".