Malíř Jan Souček dávno snil o výtvarném ztvárnění apokalypsy. Svým dílem měl vyzkoušeny výtvarné finesy, které umožňují ztvárnit i nepochopitelné, nepopsatelné a neviditelné. Měl však trému před malíři, kteří se o totéž pokusili v minulosti, zejména před Albrechtem Dürerem. To bylo ovšem zbytečné, protože Mistr Albrecht Dürer maloval Zjevení sv. Jana čili apokalypsu na přelomu 15. a 16. století, což tu hraje svou roli. I Dürer by totiž své dřevoryty tvořil dnes jinak než před půl tisíciletím. Sotva by si dnes dovolil vytvořit realistického Boha s vousy jako pečlivého účetního, který v dávných lidských představách sečítal ve svých knihách naše přečiny. Rovněž já jsem usiloval o vlastní text apokalypsy a zároveň sledoval Jana Součka, v mých představách nového Mistra apokalypsy. Poprvé jsme se osobně setkali v Bonnu v roce 1991 a dohodli jsme se, že na tomto náročném díle budeme spolupracovat; já svým textem, on svými grafikami. Stalo se. Aniž bychom jeden druhého omezovali, vzájemně jsme se inspirovali. Zasvěcení čtenáři bible vědí, že Zjevení sv. Jana je vůbec nejsložitější pasáží bible a že s interpretací apokalypsy dodnes zápolí teologové všech náboženských hnutí. Malíř Souček ji zpodobnil na 22 listech, z nichž každý odpovídá jedné z 22 kapitol apokalypsy. Víme, že se v této knize, kterou přečteme za dvě hodiny, ale můžeme nad ní hloubat celý život, vyskytují šelmy a andělé a pečetě a svitky, i zhouba, která má postihnout celé lidstvo. Zejména s koncem každého století či tisíciletí pociťují lidé strach z přelomu doby. Dnes o to aktuálněji, že naše doba je dokonce naší vlastní zásluhou navštívena možným koncem více než kterákoli jiná. Cítíme, že kdesi za horizontem času vychází nová civilizační etapa, jsme na tahu, a Součkovo dílo, které nás může přimět i ke zpytování svědomí, přišlo v pravý čas.Vraťme se však ke smyslu apokalypsy. Každá sekta se snaží využít čísel a obrazů v textu, kreslí do detailu počty nás, kdo budeme zatraceni nebo uchráněni, hledá tajemství prokletého sledu vládců. Neboť každý čas v Janově vyprávění nacházel sám sebe, a sled posledních dnů podle koloritu, technických možností a podoby času. Ve skutečnosti je všechno mnohem prostší. Neboť každého z nás čeká jednoho dne naše vlastní apokalypsa, náš zcela osobní konec světa. I tohle cítil Honza Souček, a tudíž pospíchal, aby stihl všechno, co by nám tu rád zanechal. Vždycky pospíchali velcí duchové, a tento aktivní rod, který v každé vteřině usiloval, jako by šlo o všechno, vytvořil nejprve antiku a pak i celou evropskou civilizaci.
