Nápaditá a z hlediska zájmu o oblast dějin každodennosti i podnětná kniha, v níž autor sleduje a vykládá kulturní obrazy věcí. Klade si například otázky, proč při svatbách rozbíjíme talíře, jestli jsou batůžky a snowboardy bytostně levicové, zda sýr může mít nějaké dějiny nebo jestli se už blíží se doba, kdy si budeme vše navzájem půjčovat. Autorův výklad je podložen odkazy na plejádu literárních či jiných kulturních reprezentací; z tohoto postupu pro čtenáře plyne vědomí mnohosti obrazů a funkcí, jež tatáž věc či jev může v různých kontextech mít. Výklad má charakter esejí plynoucích volně asociativním úvahovým směrem, díky čemuž se velmi dobře čte a otevírá další otázky a podněty. Zkoumá například, jak se měnily a vzájemně překrývaly významy, které si spojujeme s každodenními věcmi, a jak se přetvářely důvody, proč je používáme. Třeba ve středověké Evropě nosili ponožky nejprve duchovní, aby tak symbolicky vyjadřovali svoji mravní čistotu. Paraple, deštník, slunečník původně symbolizovaly společenský status toho, nad nímž byly nošeny; od 16. století je v Evropě používaly proti dešti a slunci ženy, ale nikoli muži. Člověkem, který evropské muže postupně naučil tento předmět nosit a nestydět se za to, prý byl jistý anglický cestovatel a filantrop v 18. století. Kniha zve k objevování někdy až dobrodružných kulturních dějin aut, džín, stolů, ale i eucharistie. Zpochybňuje známou dichotomii Ericha Fromma "Mít, nebo být", protože mnohdy jsou to právě věci, které nám definují a připomínají, jaká je či byla naše identita. Tedy kým jsme, nebo bychom chtěli být.

Pražské Jižní Město je opředeno mnoha mýty a pověstmi, je to území protikladů i nečekaných překvapení, svět tak trochu sám pro sebe, přesto je neoddělitelnou součástí metropole. Autor textu Jan Lukavec zde prožil celý svůj život a jako zasvěcená osoba podává svědectví, přemýšlí, upozorňuje, klade otázky. Autor fotografií Karel Cudlín zase život na Jižáku od začátku 80. let do současnosti pozoruje a dokumentuje (kniha obsahuje 53 celostránkových snímků). Od počátečního tristního rozbahněného prostředí, v němž chyběly chodníky, takže se do něj bořily i kočárky a při cestě na autobusovou zastávku bylo nutné použít igelitové sáčky chránící boty, se pražské Jižní Město několikrát radikálně změnilo a asi i bude nadále měnit. Pro autora, který zde žije od nejútlejšího dětství, stejně jako pro tisíce dalších obyvatel, ale zůstává "Jižák" domovem, útočištěm, základnou. Právě z této perspektivy jsou psány esejistické kapitoly o tom, jaké stopy zanechalo Jižní Město v umění, jaká je zdejší spiritualita a společenské paradoxy (a nechybí zde třeba zmínky o různých - fiktivních - vizích mytických počátků i eschatologických konců panelového města či o literárních podobách výtahového hororu a výtahové mystiky). Jde o hledisko člověka, který nemůže a nechce být zcela nezaujatý, protože zde vyrostl, zapustil zde kořeny a vychovává zde svoje děti; který si uvědomuje řadu problémů, které Jižní Město má, a přesto se pokouší o jeho opatrnou obranu. Jižní Město tak není zpodobeno jako město ideální, natož jako uskutečněná utopická vize jeho budovatelů, ale ani jako sluj plná kriminálních živlů, odosobněných ztroskotanců a zoufalců. Důležité je, že většina lidí zde bydlí ráda a může si říci: Ano, tady jsem doma.

Popis není dostupný

Kniha obsahuje texty o Medúse, bazilišcích, dvojnících i upírech; o fantastických světech za zrcadlem i o světech, ve kterých jsou zrcadla zakázána; o zrcadlových labyrintech a obludách, jež se v nich skrývají; o kouzelných zrcadlech vyjevujících budoucnost a odpovídajících na otázku, kdo že je na světě nejkrásnější; o profesních skupinách jako kulturisté, fyzioterapeuti, herci či tanečníci, pro něž je zrcadlo nepostradatelnou pomůckou při jejich práci; ale i o tom, co může díky pohledu do zrcadla nebo zrcadlící se plochy přinášet uvědomění si sebe sama, ať už se to týká zvířat, robotů nebo mytických bytostí jako Narcis či biblická Eva.

Popis není dostupný