Popis není dostupný

Osm rozhovorů emeritního šéfredaktora Divadelních novin Jana Koláře s nepřehlédnutelnými osobnostmi našeho divadelnictví vznikalo v průběhu let 2010 až 2021. Co jméno, to pojem. Arnošt Goldflam, Jan Klusák, Pavel Kohout, Milan Lasica, Jaroslav Malina, Bolek Polívka, Petr Skoumal a Jiří Suchý - jejich cesty životem a uměním jsou zároveň výpovědí o cestách české a slovenské kultury i společnosti posledních let. Tři zpovídaní již bohužel nejsou mezi námi, ale všechny rozhovory jsou stále aktuální, některé dokonce možná nadčasové.

Popis není dostupný

Problematika drog a toxikomanie představuje jeden z největších nevyřešených (a zřejmě i nevyřešitelných) problémů lidstva. Toto téma se v českém prostředí setkalo s raketovým vzestupem zájmu zejména po sametové revoluci. Problém sám ale vzklíčil už v dobách komunistické diktatury. Z ideologických důvodů byl ovšem po dlouhou dobu bagatelizován, zakrýván nebo přisuzován „dekadentnímu Západu“ a na něj napojeným domácím „živlům“. Seriózní debaty o drogách probíhaly v normalizačním období takřka výhradně na stránkách odborných publikací a tiskovin, kam oko běžného občana nedohlédlo. Do veřejného prostoru začalo téma toxikomanie bez starých ideologických šablon masivně pronikat až v druhé polovině 80. let v souvislosti s uvolňováním poměrů po nástupu M. S. Gorbačova do čela komunistů v Sovětském svazu. Bez ohledu na „přání a stížnosti“ komunistického establishmentu se v Československu vytvořila subkultura mladých toxikomanů, která měla své hodnoty, hierarchie, symboly a také své problémy. V 80. letech čítala několik desítek tisíc lidí, a připočteme-li k ní také několik set tisíc starších osob, které neordinovaně nadužívaly léky ovlivňující psychiku, shledáme, o jak zásadní problém se v socialistickém Československu jednalo. Autor nás právě touto knihou přesvědčí, že problém toxikomanie zdaleka není otázkou postsametového otevření hranic, ale má kořeny podstatně starší. Kniha mapuje, jak to všechno u nás začalo. K jakým látkám měli českoslovenští toxikomané přístup, k jakému jednání je jejich závislost dováděla a jak na to reagovala československá odborná veřejnost, rozhodovací orgány, ale i kultura a média.

Že rozhovor nemusí být jen informativní, o tom nás přesvědčuje kniha Jana Koláře. Jeho původně novinová interview nejsou vázána na nějakou časovou událost, do značné míry jsou bilanční a představují vlastně jakési medailony výrazných individualit českého uměleckého světa. Je v nich přece jenom snad zachyceno cosi "nadčasového": životaběh zpovídaného umělce, atmosféra doby, výklady, jistěže osobní, tvorby, postojů a reakcí na události kulturní a společenské. **Kniha přináší rozhovory, mapující umělecké osudy takových osobností, jako jsou Petr Nárožný, Ladislav Smoček, Jan Schmid, Jiří Krejčík, Miloš Forman, Zdeněk Svěrák, Pavel Kohout, Jiří Suchý, Ludvík Kundera, Jan Švank-majer, Věra Chytilová a Jiří Menzel.

Popis není dostupný

Hodiny a kalendáře jsme zvyklí pokládat za vymoženosti lidské civilizace. Ovšem ostatní živé organizmy se obejdou bez nich, a přesto dokážou určovat čas během dne i roční období. Příroda totiž vybavila jejich těla "biologickými hodinami" a "kalendářem". U zvířat s jejich pokročilou tělesnou stavbou a nervovou soustavou nás tyto schopnosti ani tolik nepřekvapí. Je ale pozoruhodné, že stejně spolehlivě se orientují v čase také rostliny, které jsou oproti živočichům zdánlivě mnohem primitivnější. Výzkum denní a roční "časomíry" rostlin přinesl mnoho fascinujících i prakticky využitelných výsledků a v posledních letech se intenzivně rozvíjí. Což je dobře, protože bez něj by bylo naše porozumění světu rostlin zoufale neúplné. Začtěte se tedy do příběhů dávných i současných objevů a seznamte se s tímto zajímavým oborem biologie.

Popis není dostupný

Popis není dostupný