Uznávaný herec a režisér JAN KAČER v jednotlivých kapitolách vzpomíná na dětství, někdy idylické, jindy poznamenané válkou, na tatínkův tragický odchod a především na slavné divadelní a filmové kolegy.

Vyjel jsem k mámě a teď pokračuju mírnou oklikou. V místech, kterými vede, jsem pobyl letmo a je tam plno tajemství. A harmonie je stále víc a víc neuchopitelná.vKdysi jsem slyšel o holčičce, která tak milovala Ladův obraz vodníka sedícího při měsíčku na břehu rybníka a tak se jí líbil ten úplněk, že dlouho dloubala prstíkem, až ten měsíček snědla. I mně se chce v úžasu nad nekonečnou krásou spolykat stromy a vláčné louky a srny na palouku a káňata nad námi a vodu z potoka. A když se vracím a dívám se do nekonečné roviny se žloutnoucím žitem, vysychajícím potokem s olšemi a skromnými břízkami, slyším lokálku houkající u Moravan a dohlédám k Chrudimi, až k Železným horám, a do nebe a do mraků, vím, že jsem doma. A chce se mi, jako té holčičce, všechno jednou provždy podržet jako obraz, jako skutečnost, jako realitu začínající za hranicemi umění. A jemnou škvírou mezi mraky se prodírá slunce a za ním vykukuje on, ten pán všeho a jeho míra, co to všechno způsobil, a zaslechnu cosi, co zní jako... láska.Volné pokračování autorova biografického bestselleru Jedu k mámě.

Knížka je o podzimu. Višnička před mým oknem je sedřená větrem. Listí zežloutlé, svěží zeleň léta je vzpomínkou. Tu a tam stopky seschlých, nesklizených višní. Jeřáb z Vysočiny, jeden z mých milovaných stromů, je celý zarudlý, jako by se styděl, že letošní jeřabiny nebyly tak šťavnaté jako jiná léta. Slivoň, kterou jsem furiantsky vsadil do lipové aleje, si už ale své místo uhájila a je v tom podzimním dni vytrvale zelená. Nabízí se tesknota po zakončeném létu, ale přemáhá ji radost z harmonie barev, z vlídného očekávání zimy. Knížka je o přátelství. O trýznivém smutku z odcházení i o radostném pocitu štěstí ze zázraku spoluúčasti na životě s těmi, co se sice vzdalují, ale neodejdou nikdy. Před rychlostí prchajícího času přivíráme oči a jako zářící body na cestě potkáváme přátele. Otevřeme knihu - a na první stránce věnování: Na okus A. B. Natahujeme hodiny - dar tety Puni. Psací stroj od strýce Oldíka, štíhlého krasavce z Tišnova. Ruce po tátovi, oči po mamince. Zasněnou a tajemnou touhu po ženě, žvatlání na pískovišti s naléhavou připomínkou dcer a vnoučat, po předcích. Procházíme městy a místy. Tady bydleli, tady bydlí. Tehdy pršelo a sníh byl bílý. Jsou tu i vůně a písně a Mahler a Janáček. I Othello a Evald. Dcery Simonka, Klárka, Adélka a jejich děti. Tisíce vztahů a podaných rukou. Noční i denní sny. Touha po bezpečí a neukojitelná zvědavost na zázraky neznáma. Hledání a nacházení toho nejvzácnějšího na Zemi i ve Vesmíru. Přátelství. Hledání všude. Tady i nad střechami domů, až kam oko dohlédne. Kam nedohlédne, dohlédá srdce. Smrti navzdory. Hodiny po tetičce potřebují natáhnout. Je poledne. Státní svátek bílého lva. I s ním se kamarádím. Někteří přátelé přišli, někteří přicházejí a jiní, jak věřím, přijdou. Slyším ševelení křídel.