Předmětem zájmu této knihy jsou vzpomínky a část sbírky autogramů Jana Slánského (1889–1981), správce Muzea Aloise Jiráska v Hronově, osoby v maximální možné míře aktivní ve veřejném životě, disponující v rámci svých možností rozsáhlou sítí společenských kontaktů a nepopíratelným kulturním rozhledem. Tyto vlastnosti byly navíc podmíněny a umocněny členstvím v místní sokolské jednotě a především prostředím Hronova, spojeného neoddělitelně s osobou spisovatele a jedné ze symbolických postav protirakouského odboje, Aloise Jiráska. Slánského sbírka autografů představuje svébytný a výjimečný dokument ilustrující osobní vztah svého tvůrce k českému protirakouskému odboji a vzniku Československa. Jako základní kameny domácí části české cesty vedoucí k 28. říjnu 1918 zřetelně vystupují Manifest spisovatelů z května 1917 a působení skupiny osob označovaných po skončení první světové války jako Maffie. Slánským aktivně přijímaný a čile rozvíjený narativ let 1914–1918 byl zcela v souladu s hlavním meziválečným výkladovým proudem reprezentovaným pracemi Edvarda Beneše, T. G. Masaryka, Jana Hajšmana, Milady Paulové apod.

Jako Maffie se dodnes obecně označuje ústřední organizace českého domácího protirakouského odboje z let 1914-1918. Je tak vnímána jako jeden z klíčových symbolů boje za vznik samostatného československého státu. Maffie se postupem času stávala běžně užívaným a v podstatě plně akceptovaným pojmem z českých moderních dějin. Historiografické bádání ovšem dosud zcela ignorovalo, jakým způsobem se obraz Maffie konstruoval a vyvíjel v desetiletích po skončení první světové války. Přitom výzkum tohoto "druhého života" se ukazuje jako zcela klíčový. Umožňuje nám jednak zachytit proměny paměti české protirakouské rezistence, stejně jako analyzovat, jak se měnilo vnímání řady událostí let 1914-1918 v průběhu "krátkého" 20. století. Tímto novým přístupem se z Maffie stává podstatně vrstevnatější, konfuzní, ale o to zajímavější fenomén, na jehož odlišné intepretaci se v průběhu desetiletí různou měrou podílela dobová publicistika, historiografie i aktuálně aplikovaná politika dějin. V tomto kontextu tak můžeme sledovat, za jakých okolností a za použití jaké argumentace se formovalo převládající vnímání cesty k 28. říjnu 1918.

Popis není dostupný

Zrod samostatného československého státu na podzim 1918 byl od počátku vnímán jako jeden z vůbec nejdůležitějších milníků národních dějin. Podrobnému líčení a interpretaci této události se proto intenzívně věnovali nejen zainteresovaní aktéři, ale i publicisté a hlavně historici. Publikace analyzuje způsob, jakým byl v českém a slovenském dějepisectví reflektován složitý proces vzniku Československa, a to s důrazem na klíčové období první světové války (1914-1918). Pozornost se zaměřuje nejen na rozbor výkladových schémat a narativů, ale i představení osobnostních a kariérních profilů jednotlivých historiků. Autoři tímto způsobem postupně sledují formování příběhu československé revoluce za první republiky, různé negativistické či revizionistické výklady či marxisticky orientované interpretace dominující v domácí historiografii po roce 1948. Stranou ovšem nezůstává ani exilová či zahraniční produkce, stejně jako období let 1990-1993, kdy docházelo k prolínání a koexistenci hned několika historiografických přístupů k problematice vzniku Československa. Závěrečné oddíly jsou věnovány vybraným paralelám a komparativním přesahům, které bylo možné zachytit v případě historiografie vzniku Jugoslávie a Polska.