Hrdinové této knihy jsou uklízečky, policisté a prostitutky. Prezidenti, diktátoři i revolucionáři. A samozřejmě také umělci. Setkávají se tu artefakty, které někdo spálil, rozřezal, utopil či snědl. Obrazy, které namaloval osel, bagr nebo motocykl. Výtvarný kritik Jan H. Vitvar zve čtenáře na zábavnou a dobrodružnou cestu po dějinách vizuální kultury, která ukazuje, že naše chápání umění mnohdy vede přes fatální nepochopení. Sponzor londýnské Tate Britain se nevydržel dívat na rozházenou postel na přehlídce finalistů Turner Prize a raději ji ustlal. Ve skutečnosti šlo o konceptuální dílo Tracey Eminové. Když umělkyně své lože s odhozenými kalhotkami a použitým kondomem znovu rozestlala, soutěž vyhrála. Člen české skupiny Ztohoven Roman Týc šel zase na měsíc do vězení, protože trval na tom, že panáčci v nezvyklých pozicích na semaforech jsou umění. Historie zná nepočítaně případů, kdy se naše navyklé vnímání ostře střetlo s uměleckou výpovědí. Jenže kuriózní situace, k nimž v takových případech zpravidla dochází, mají obrovskou výpovědní hodnotu. Nabízejí trhlinu v oponě smyslu, jíž se lze nově podívat nejen na umění, ale i na nás samotné.

V roce padesátin nejvýraznějšího českého sochaře vychází kniha, jež není nudnou monografií, ale živým, neokázalým pohledem na Černého témata, obsese, průšvihy a přínosy. Jde o rokenrolově pojatých padesát olíznutí muže, který zdaleka ne všechno natírá na růžovo. Každý zná mystifikaci s Entropou, Mimina šplhající po Žižkovské věži, případně klikující London Booster a vztyčený Fakáč, namířený na Pražský hrad. Kniha předního novináře a výtvarného kritika ovšem představuje i ta umělcova díla, jež se z nejrůznějších důvodů nedočkala tak široké pozornosti, případně ani realizace. Publikace, doprovázená množstvím dosud nepublikovaných fotografií a dalších archivních materiálů, je nejen příběhem jednoho vzdorovitého autora, ale i příběhem vývoje české společnosti, kterou Černý svým dílem neustále komentuje. Předmluvu napsal Vladimir 518.