Je-li prvořadým úkolem spisovatele v exilu podat svědectví, můžeme Jana Čepa vyzdvihnout jako modelový příklad. Sotva se po několikatýdenní mizérii německých utečeneckých táborů nadechne pařížské svobody, vidíme ho ve skrovném hotelovém pokojíku psát sérii článků do věhlasného deníku Le Monde. Jde o trojici Úvah emigranta, podle nichž jsme nazvali celý knižní soubor. Čep je jedním z prvních, ne-li vůbec prvním, kdo ve Francii osvětluje únorové a poúnorové dění v Československu. To, co francouzský čtenář mohl dosud znát jen z oficiálních, a tedy nutně propagandou deformovaných zdrojů, se nyní může dovědět z přímého svědectví intelektuála v emigraci. Již v těchto prvních textech Čep brilantně, byť spíše jen v náznaku, zachycuje mechanismy totalitní moci. Pokouší se vykreslit onu "atmosféru nejistoty a úzkosti, lži a neupřímnosti", která v jeho vlasti zavládla po komunistickém převratu, a odhaluje západním čtenářům, jak k němu vlastně mohlo dojít. Poukazuje na zneužití mocenského postavení komunistickou stranou, v zádech jištěnou Sovětským svazem; upozorňuje na okleštění jazyka na ideologickou propagandu, která umně využívá polopravd a lží, technik manipulace a cenzury; odhaluje systematické vymývání mozků školní mládeže, ba celé populace; zdůrazňuje, že restriktivní zásahy se týkají nejen veřejného života, nýbrž i sféry soukromé, kde je nutno naučit se předstírat, hrát svou roli podle toho, s kým zrovna člověk mluví; opakovaně obrací pozornost na zneužití, perzekuci či rovnou likvidaci nepoddajných (nejen) intelektuálů… Je pozoruhodné, s jakou pronikavostí dovedl Čep v článcích z přelomu čtyřicátých a padesátých let analyzovat tak složitou situaci, jakou byl konflikt komunistického režimu s katolickou církví. Jeho závěry, podložené pouze omezenými a propagandou zpracovanými materiály, které navíc získával na dálku a s časovým odstupem, se z dnešního pohledu jeví obdivuhodně přesné a ve svých analýzách si nezadají se současným historickým bádáním.

Popis není dostupný

Eseje Jana Čepa, které jsou editovány v této knize, jsou jedním z badatelských objevů Jana Zatloukala, který se ve francouzských archivech pokoušel dohledat prameny k Čepovu exilovému období. Tento katolický spisovatel patří k nejvýznamnějším českým meziválečným prozaikům, o jeho osudech exulanta však máme zprávy stále ještě neúplné a pramenně nedostatečně podložené. Pramenný konvolut „Meditací“ zahrnuje Čepovy úvahy nad podstatnými otázkami lidské existence, ohrožením moderního člověka dějinným vývojem, ideologiemi a nivelizací hodnot, konzumní společností. Tyto existenciálně pojaté eseje navazují na výbory O lidský svět (1953), Samomluvy a rozhovory (1959), Malé řeči sváteční (1959), jež byly v průběhu padesátých let publikovány samotným autorem převážně v exilovém nakladatelství Křesťanské akademie v Římě. Zároveň předjímají autobiografické eseje, otištěné ve svazku Poutník na zemi (1965). Některé z nich – v zásadě však v nepatrném množství – byly do knihy Poutník na zemi rovněž zakomponovány. Rozsáhlý soubor však ponejvíce obsahuje dosud neznámé a nepublikované eseje. Většina z nich totiž nebyla otištěna časopisecky (v exilových revuích Nový život či Svědectví) a ani se neocitla v knižním vydání Poutníka na zemi; byla pouze jednorázově uveřejněna při rozhlasovém vysílání Radia Svobodná Evropa. Pro současného čtenáře jsou tedy tyto texty naprosto nedostupné; a jedním z cílů naší edice je vyplnění vzniklé mezery v Čepově esejistice. Očekáváme, že kniha výrazně promění čtenářské i badatelské povědomí o období emigrace v Čepově životě a díle a může také významně přispět k poznání životního a pracovního rytmu v Rádiu Svobodná Evropa. Kulturní program „Meditací“, nazývaný v RFE též „Úvahami časovými a nadčasovými“ totiž spolu s tzv. „Knihou týdne“ představoval podstatnou část Čepova pracovního úvazku. Kriticky zpracovaná edice, v níž je provedena kolace s časopiseckými otisky i s možnými textovými ekvivalenty v tištěných „meditacích“ Poutníka na zemi, obsahuje i komentáře ke každé jednotlivé eseji. V nich je poukázáno na tematické návraty a variace, které prostupují celou Čepovou esejistiku a jež budují mezitextové vazby jednak směrem k meziválečné esejistice Rozptýlených paprsků a Umění a milosti, jednak k exilové esejistice Samomluv a rozhovorů a Poutníka na zemi.

Jan Čep (1902–1974), jehož Šalda nazval „básníkem jitřního zraku“, patří k výrazným českým prozaikům dvacátého století. Jeho odchod do exilu po únoru 1948 a spirituální orientace jeho tvorby způsobily, že v době komunistického režimu bylo Čepovo dílo umlčováno. Několikasvazkové vydání autorových próz a esejů, připravené Bedřichem Fučíkem a Mojmírem Trávníčkem, tak mohlo být zveřejněno jen v samizdatu a knižní podoby se dočkalo až po roce 1989. Česká knižnice přináší Čepovy kratší prózy ze všech období jeho tvorby, od knižního debutu Dvojí domov v polovině dvacátých let až po exilové Cikány. Povídky se často zaměřují k mezním situacím v životě zdánlivě běžných venkovských lidí. Jsou však vzdálené popisnému realismu, využívají zkratky, jemných náznaků a míří k duchovnímu rozměru bytí. Výběr a komentář Tomáš Kubíček, příprava textu Marie Havránková.

Čepův rádiový program o světové literatuře Kniha týdne zůstával dosud ve stínu jeho meditativních Úvah časových a nadčasových. Zcela neprávem, neboť se jedná – kvantitativně i kvalitativně – o naprosto zásadní součást Čepova exilového díla. Čepovy „knihy týdne“ totiž v mnohém přesahují stroze informativní charakter recenze. V době jejich vysílání přinášely vítané osvěžení do kulturní vyprahlosti komunistické reality a alespoň částečně zacelovaly bolestné jizvy po řezech ideologického skalpelu. Udržovaly posluchače v kontaktu se svobodnou tvorbou a seznamovaly je s předními jmény světové literatury, jako jsou Albert Camus, François Mauriac, Julien Gracq, Marguerite Durasová, Nathalie Sarrautová, Julien Green, Françoise Saganová, Marguerite Yourcenarová, a mnoho dalších. Pro dnešního čtenáře jsou pak Čepovy „mluvené recenze“ především odrazem jeho četby; přibližují nám nejenom jeho oblíbené autory a vývoj čtenářského vkusu, ale vypovídají také o jeho konfrontaci s novými uměleckými tendencemi v soudobé literatuře. Jsou tak pro nás nedocenitelným dokumentem literární historie umožňujícím poznání dosud neprobádané činnosti Jana Čepa v Radio Free Europe. Nejednou se však může stát, že se čtenář, podmaněn jiskrným slovem a poutavou analýzou recenzenta, nechá Čepovými referáty inspirovat i dnes. K vydání připravili Petr Komenda a Jan Zatloukal.

Kniha ČERVENÝ MUŠKÁT navazuje na Spisy Jana Čepa, vydané v letech 1991-1999. K titulům Dvojí domov, Hranice stínu, Polní tráva, Rozptýlené paprsky, Samomluvy a rozhovory a Poutník na zemi se nyní přidává svazek, obsahující rané Čepovy povídky z let 1921-1926, otištěné převážně v literární příloze Moravskoslezského deníku, dále několik časopisecky publikovaných fragmentů a příležitostných próz z třicátých let a nakonec prózy, které Jan Čep nezařadil do pozdějších vydání svých povídkových knih. Zvláště juvenilie, uložené v periodiku dnes obtížně dostupném, jsou pro širší čtenářskou obec dosud zcela neznámé. Setkáváme se v nich v zárodečné podobě s většinou motivů a témat charakteristických pro pozdější Čepovy práce. Máme možnost sledovat zrání Čepova slova a cestu od naturalistického vidění a expresionistického neklidu k duchovnímu uchopení reality a střízlivému toku tiché melodie jazyka. ČERVENÝ MUŠKÁT završuje vydání Čepova prozaického díla a spolu s předchozími svazky je tak čtenářům k dispozici komplet jeho beletristické tvorby.

V této knize autor popisuje své první zážitky z cizí země, ze setkání s cizími lidmi a jejich kulturou. Jde zároveň o jeden z prvních literárních pokusů Jana Čepa a v porovnání s jeho ostatními díly se tu setkáváme s textem psaným výrazně lehčím tónem. I tady však nacházíme momenty spontánně rozeznívající melodii výrazně čepovskou a ukazující na Čepův cit pro pravý, nezfalšovaný smysl věcí - ať už to je v četných ohlédnutích domů, v konfrontaci českého vnímání s odlišným pocitem cizinců, nebo ve střetnutí venkovského života a atmosférou města.

Tato kniha je příběhem neobyčejné cesty objevů, který vede k odhalení nejzazších tajemství a nevysvětlitelných záhad - včetně svatého grálu, elixíru života a kamene mudrců. Je to příběh kultu uctívání hada, ve starověku rozšířeného po celém světě, na jehož vliv narazíme ve všech velkých světových náboženstvích. Některá z nich dokonce získala svou moc díky tomu, že hada spojila se zlem, ovšem původní odkaz starověkých obřadů a rituálů je v nich zřetelný dodnes. Nejvýznamnějším obřadem hadího kultu bylo míšení hadího jedu s krví v obřadní misce, aby vznikl léčivý elixír. Dnešní věda prokázala, že tento prostředek zvyšuje reprodukci t-buněk, a tak posiluje lidský imunitní systém. Ve skutečnosti šlo o základ elixíru života a obřadní miska dostala jméno grál. Autoři této knihy ukazují, že - tajemné "hadí bytosti" nebo "hadí božstva" starověkých mýtů byli skuteční lidé, kteří dosáhli osvícení, - had byl chován v úctě pro životadárné vlastnosti svého jedu i své krve, a také pro schopnost svléknout kůži, a tudíž se znovu narodit, - grál, elixír života a kámen mudrců jsou totéž; jedná se o metaforická přirovnání znamenající duchovní osvícení. Kniha Hadí grál se vrací přes kořeny křesťanství, buddhismu, hinduismu, pohanství a starého Egypta tisíce let zpátky do starověkého Sumeru a Afriky. Pravda, po celá staletí pohřbená pod nánosem mýtů, symboliky, propagandy a historické manipulace, vychází na povrch a už ji nelze popírat.

Kniha "Před námi tma a mráz" s podtitulem Dopisy z let 1942-1945 spadá do žánru Romány. Autorem je Čep Jan. Obsahuje 88 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Torst" z roku 2004. Přejeme příjemné čtení.

Kniha "Cesta na jitřní" spadá do žánru Filozofie. Autorem je Čep Jan. Obsahuje 48 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Trinitas" z roku 2003. Přejeme příjemné čtení.

Popis není dostupný

Kniha "Hranice stínu" spadá do žánru Romány. Autorem je Čep Jan. Obsahuje 262 stran. Přejeme příjemné čtení.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný