Jan Boněk (1945)
Seznam knih
Autor nemá žádné série
The Prague Cathedral (2025)
Císař a král Karel IV. se zasloužil o vybudování celé řady monumentálních staveb, ovšem zvláštní pozornost věnoval Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Měla se stát vrcholným dílem gotiky - kamenným ztělesněním víry, symbolem královského majestátu, sídlem arcibiskupa, střediskem kultu zemských patronů, dějištěm slavnostních korunovací, pohřebištěm královským a vlastně i národním. Žádný jiný kostel v Evropě nespojoval tolik důležitých funkcí najednou. Projekt prvního stavitele katedrály Matyáše z Arrasu patřil už ve své době doslova ke stavebním zázrakům. Jednoznačné zadání přenést do Prahy styl jihofrancouzských katedrál nenápadně přizpůsobil vlastním představám i místním tradicím. Přístup jeho nástupce Petra Parléře byl natolik osobitý, geniální a přitom architektonicky riskantní, že se dostal do konfliktu s tehdy uznávanými pravidly. A tak chrám zasvěcený původně neznámému sicilskému mučedníku Vítovi v srdci naší metropole budí i v 21. století úžas svou impozantní vznešeností z dálky, z blízka i zevnitř. Pražská katedrála není nejstarší, nejširší ani nejvyšší v Evropě. Její jedinečnost spočívá v ohromující vyváženosti. Celková délka stavby je 124 metrů a šířka transeptu dosahuje 60 metrů. Klenba se tyčí do výšky pres 33 metrů a téměř stometrová tzv. jižní věž dodává hlavnímu městu čitelné charakteristické panorama. Slovo Boží může v posvátném prostoru katedrály vyslechnout najednou víc než osm tisíc lidí. V anglickém jazyce.
Jewish Prague (2015)
Popis není dostupný
Kubistická Praha (2014)
Popis není dostupný
Praha Alfonse Muchy (2014)
Popis není dostupný
Kresby Vladimíra Renčína (1941) patří k základním a zároveň nejtrvalejším hodnotám našeho národa a jsou pevně ukotveny v české kultuře. Přestože nejsou jednoduché, oslovují nejširší publikum. Renčína zná každý, prezident i popelář, univerzitní profesor i zemědělec. V tom je zároveň překvapivý. Když měl těsně po svých čtyřicetinách výstavu na Staroměstské radnici v Praze, přišlo přes 140 000 lidí. Zřejmě to bylo poprvé a asi také naposled, kdy se tato vznešená budova otřásala smíchy. V Návštěvní knize dodnes zůstaly tisíce podpisů a stovky vzkazů nadšených návštěvníků. Kniha, kterou držíte v ruce, je výsledkem výběru myšlenek, postřehů, ale i vzpomínání, které během mnoha let Vladimír Renčín napsal nebo řekl. Byl mnohokrát doslova přinucen mluvit na vernisážích svých výstav i výstav svých přátel, tu a tam dal rozhovor spřízněnému novináři, neubránil se rozhlasovému reportérovi, případně ho vtlačili před televizní kameru, aby s ním natočili třeba pořad z cyklu GEN. Často to přineslo takřka detektivní pátrání po pramenech, protože s Vladimírem Renčínem jednoduše nelze dělat rozhovory na povel. Je o to cennější, že budou zachovány alespoň v této podobě. Vladimír Renčín má vlastnost všech mimořádných světových umělců: mnohdy o sobě pochybuje. A to přesto, že je za ním víc než dvacet tisíc kreseb publikovaných doma i v zahraničí, desítky knih, stovky výstav, dva večerníčky, divadelní hra i poštovní známka. Říká, že se uklidnil jen jedinkrát – to když otevřel jakousi zahraniční publikaci a tam v rejstříku objevil pěkně za sebou: Rembrandt – Rencin – Renoir. Krabice od bot je o tom, jak v náručí matky přežil v krytu bombardování Drážďan, o postavách, které ho provázely životem, a také o jeho osudové ženě, která se stala vzorem legendární Marie. Pokud jeho kresby máte rádi, po přečtení této knihy je budete mít ještě raději.
Málo známé památky Egypta (2012)
I když o památkách starého Egypta byla napsána řada knih, tato je výjimečná. Její autor záměrně vypustil nejznámější objekty, které každoročně navštěvují tisíce turistů, a dal prostor těm méně proslulým. Během svojí desítky let trvající spolupráce s prof. Miroslavem Vernerem měl jedinečnou možnost všechny vidět a pořídil často velice unikátní snímky. Mnohé z památek, o kterých se v této knize píše, nejsou veřejnosti přístupné. Vedle nich přiblížil mnoho úžasných míst, která neprávem leží na okraji zájmu cestovatelů, především překrásné oázy, skryté v Západní egyptské poušti. Právě v nich se zachovala atmosféra Egypta, který okouzluje obdivovatele této úžasné země víc než dvě stovky let. Tajuplná země, jejíž nesmírně bohatá historie položila základy evropské civilizace, stojí za poznání. Díky této jedinečné publikaci můžete odhalit její podstatnou a málo známou část.
Barokní Praha (2012)
La baroque, nepravidelná perla. Skutečně příznačné označení pro umělecké období, kterému dala jméno. Symbol nadpozemské krásy, zázrak barev a umění architektů, kterým se dokonalostí podařilo oslovit chudáky i krále. Věřící se už nemuseli krčit v románských bazilikách, obávat se budoucnosti v mystickém temnu gotických katedrál nebo se hledat v obtížně čitelné renesanci. O tom všem je barokní Praha. Její návštěvníci se vzácně shodují, že s příchodem do města mají pocit vzácného porozumění. Jakoby naráz se stali jeho součástí. Zatímco jiná města skrývají svoji tvář v mlze a mlčení, město nad Vltavou září jedinečnou krásou, kterou sem přineslo několik generací stavitelů, původem z nevelké oblasti na severu Itálie. Stačilo jim jen několik desetiletí, aby v 17. století stvořili jedinečný architektonický sloh, který je v mnohém srovnatelný s nejvelkolepějšími stavbami Říma. Barokní duše Prahy se zrodila z tragických rozporů třicetileté války, ovšem zdaleka není tak náboženská, jak zněla původní objednávka církevních řádů a zahraniční šlechty. Z osudového konfliktu se zrodilo umění, stále častěji obdivované a uznávané jako jedinečný fenomén: české baroko.
Kniha o dobrodružství, které se skrývá pod slovem egyptologie a je spojeno s objevy, jimiž naši archeologové jedinečným způsobem obohatili poznání starého Egypta. Je a zároveň tak trochu není o Miroslavu Vernerovi (1941), legendě české a světové archeologie. Bez jeho odborných znalostí, které se rozbíhají do mnoha oborů, ale také osobní odvahy, vytrvalosti a schopnosti vyjednávat by dnes česká egyptologie byla už dávno minulostí. Právě on byl totiž Univerzitě Karlově několik let jediným nositelem oboru, který byl určen ke zrušení. Přesto se mu podařilo vybudovat ústav s vynikající mezinárodní pověstí a v Egyptě získat archeologickou koncesi, která patří mezi nejvýznamnější.
Prager Dom (2010)
Císař a král Karel IV. se zasloužil o vybudování celé řady monumentálních staveb, ovšem zvláštní pozornost věnoval Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Měla se stát vrcholným dílem gotiky - kamenným ztělesněním víry, symbolem královského majestátu, sídlem arcibiskupa, střediskem kultu zemských patronů, dějištěm slavnostních korunovací, pohřebištěm královským a vlastně i národním. Žádný jiný kostel v Evropě nespojoval tolik důležitých funkcí najednou. Projekt prvního stavitele katedrály Matyáše z Arrasu patřil už ve své době doslova ke stavebním zázrakům. Jednoznačné zadání přenést do Prahy styl jihofrancouzských katedrál nenápadně přizpůsobil vlastním představám i místním tradicím. Přístup jeho nástupce Petra Parléře byl natolik osobitý, geniální a přitom architektonicky riskantní, že se dostal do konfliktu s tehdy uznávanými pravidly. A tak chrám zasvěcený původně neznámému sicilskému mučedníku Vítovi v srdci naší metropole budí i v 21. století úžas svou impozantní vznešeností z dálky, z blízka i zevnitř. Pražská katedrála není nejstarší, nejširší ani nejvyšší v Evropě. Její jedinečnost spočívá v ohromující vyváženosti. Celková délka stavby je 124 metrů a šířka transeptu dosahuje 60 metrů. Klenba se tyčí do výšky pres 33 metrů a téměř stometrová tzv. jižní věž dodává hlavnímu městu čitelné charakteristické panorama. Slovo Boží může v posvátném prostoru katedrály vyslechnout najednou víc než osm tisíc lidí. V německém jazyce.
Jüdisches Prag (2010)
Eine, seit mehr als hundert Jahren nicht mehr existierende Stadt, und dabei handelte es sich um eines der bedeutendsten und ganz bestimmt auch ältesten Zentren des Judentums in Europa. Der Legende nach legten es die Israeliten hier an, nachdem ihr legendärer Tempel in Jerusalem zerstört worden war, damit Prag ihr Mutter Prag, Stadt und Mutter in Israel, wird. Ab dem XVI. Jahrhundert vereinfacht als Jüdisches Ghetto bezeichnet, das Mitte des XIX. Jahrhunderts zum fünften Stadtviertel umgewandelt wurde. Zu Ehren von Kaiser Josef II. erhielt es den Namen Josefstadt und entwickelte sich schließlich zur Zufluchtsstätte für die Prager Armut. Die ursprüngliche Lokalität begrenzte auf der einen Seite das Moldauer Ufer, auf der anderen Seite dann die streng bewachte Grenze der Prager Altstadt. Auf dieser nicht allzu großen Fläche, die kaum 93 000 Quadratmeter überschritt, gab es vielleicht an die dreißig Straßen, zwei kleinere Plätzchen, die man nur aus Gewohnheit "Stadtplatz" zu nennen pflegte, ein Palais, einige hunderte, mannigfaltig miteinander verbundene Häuser und logischerweise auch Synagogen sowie einen bis heute berühmten Friedhof. Es war ein Ort voller Rätsel und Geheimnisse auf engstem Raum. Die Prager Judenstadt erlebte hautnah Aufstieg und Verfall, sie musste wiederholt Pogromen christlicher Nachbarn, der Plünderung durch fremde Heere, verhängnisvollen Bränden und Hochwasser widerstehen. Mehrmals wurde die ansässige Bevölkerung von der Pestseuche fast ausgerottet, ein anderes Mal war sie gezwungen, aus der Stadt und aus dem Lande wegzuziehen. Dennoch erholte sich die Judenstadt immer wieder aufs Neue und auch an der Ausübung ihrer Religion hielten die Bewohner unvermindert fest. Ende des XIX. Jahrhunderts fand Prag an der "Modernisierung" Gefallen und nach dem Vorbild von Paris, wo das historische Zentrum Boulevards sowie einer Luxusverbauung hatte weichen müssen, bewilligten die Prager Ratsherren eine gemäßigtere Variante solch eines Assanierungsplanes, der einem dennoch kalte Schauer über den Rücken jagt. Dieser Plan bedeutete letztendlich die Vernichtung des altertümlichen und für manche abscheulichen, aber nichtsdestoweniger an Zauber und Esoterik reichen Ghettos. Bis auf wenige Bauten verschwand es von der Erdoberfläche.Wem wäre damals in den Sinn gekommen, dass mit jedem einzelnen abgerissenen Haus auch ein wesentlicher Teil unserer Geschichte unwiederbringlich verloren geht?
Židovská Praha (2009)
Popis není dostupný
The Czech Coronation Jewels (2006)
Kniha z edice Praha esoterická věnovaná Korunovačním klenotům Království českého. Anglická verze.
Die Böhmischen Kronjuwelen (2006)
Kniha z edice Praha esoterická věnovaná Korunovačním klenotům Království českého. Německá verze.
La baroque, nepravidelná perla. Skutečně příznačné označení pro umělecké období, kterému dala jméno. Symbol nadpozemské krásy, zázrak barev a umění architektů, kterým se dokonalostí podařilo oslovit chudáky i krále. Věřící se už nemuseli krčit v románských bazilikách, obávat se budoucnosti v mystickém temnu gotických katedrál nebo se hledat v obtížně čitelné renesanci. O tom všem je barokní Praha. Její návštěvníci se vzácně shodují, že s příchodem do města mají pocit vzácného porozumění. Jakoby naráz se stali jeho součástí. Zatímco jiná města skrývají svoji tvář v mlze a mlčení, město nad Vltavou září jedinečnou krásou, kterou sem přineslo několik generací stavitelů, původem z nevelké oblasti na severu Itálie. Stačilo jim jen několik desetiletí, aby v 17. století stvořili jedinečný architektonický sloh, který je v mnohém srovnatelný s nejvelkolepějšími stavbami Říma. Barokní duše Prahy se zrodila z tragických rozporů třicetileté války, ovšem zdaleka není tak náboženská, jak zněla původní objednávka církevních řádů a zahraniční šlechty. Z osudového konfliktu se zrodilo umění, stále častěji obdivované a uznávané jako jedinečný fenomén: české baroko.
Všestrannému českému umělci se podařilo v jeho nové komiksové knize zachytit unikátním způsobem na třech stech dvaadvaceti fotografiích dobrodružnou pouť bezstarostného chlapíka Cílka, který vyšel jednoho letního rána navštívit svou přítelkyni poustevnici Lídu. Netušil, že se vrátí, až bude ležet sníh, s bohatými zkušenostmi a spoustou nových přátel. Příběh se odehrává v reálném prostředí a čase.
❤️ Fanoušci
Zatím žádní fanoušci.