Císař a král Karel IV. se zasloužil o vybudování celé řady monumentálních staveb, ovšem zvláštní pozornost věnoval Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Měla se stát vrcholným dílem gotiky - kamenným ztělesněním víry, symbolem královského majestátu, sídlem arcibiskupa, střediskem kultu zemských patronů, dějištěm slavnostních korunovací, pohřebištěm královským a vlastně i národním. Žádný jiný kostel v Evropě nespojoval tolik důležitých funkcí najednou. Projekt prvního stavitele katedrály Matyáše z Arrasu patřil už ve své době doslova ke stavebním zázrakům. Jednoznačné zadání přenést do Prahy styl jihofrancouzských katedrál nenápadně přizpůsobil vlastním představám i místním tradicím. Přístup jeho nástupce Petra Parléře byl natolik osobitý, geniální a přitom architektonicky riskantní, že se dostal do konfliktu s tehdy uznávanými pravidly. A tak chrám zasvěcený původně neznámému sicilskému mučedníku Vítovi v srdci naší metropole budí i v 21. století úžas svou impozantní vznešeností z dálky, z blízka i zevnitř. Pražská katedrála není nejstarší, nejširší ani nejvyšší v Evropě. Její jedinečnost spočívá v ohromující vyváženosti. Celková délka stavby je 124 metrů a šířka transeptu dosahuje 60 metrů. Klenba se tyčí do výšky pres 33 metrů a téměř stometrová tzv. jižní věž dodává hlavnímu městu čitelné charakteristické panorama. Slovo Boží může v posvátném prostoru katedrály vyslechnout najednou víc než osm tisíc lidí. V anglickém jazyce.

The town that vanished more than 100 years ago and yet used to be one of the most prestigious and oldest centers of the Jews in Europe. According to legend, this is where the Israelites came after their legendary temple of Jerusalem was destroyed, and it became their “Mother Prague”, “City and Mother in Israel.” Starting in the 16th century, it was simply called the Jewish ghetto that, in the middle of the 19th century, became the fifth Prague quarter and was renamed Josefov after Emperor Joseph II. In the end, it turned into a refuge of the Prague poor. The Jewish Town was delimited by the Vltava River on one side and the closely watched border with the Prague Old Town on the other. On a rather small area of about 93,000 m2 were about 30 streets, two tiny squares, one palace, several hundred variously connected dwellings and of course synagogues and the famous Jewish Cemetery. It was an overcrowded place full of mysteries and secrets. The Jewish Town had its rises and falls, facing repeated pogroms by its Christian neighbors, looting by armies and catastrophic fires and floods. A few times the local Jews were almost exterminated by the plague and forced to leave Prague and the country. Yet, the ghetto always recovered from it, and its religious life carried on. At the end of the 19th century, Prague fell in love with “modernization.” Imitating Paris, where the historical center had to yield to boulevards and luxurious development, Prague councilors approved a more moderate version of the alarming redevelopment plan that demolished “only” the old ghetto, ugly to some but nevertheless having a special charm and full of esotericism. Except for several buildings, the Jewish Town vanished from the face of the earth. Who would have thought back then that with every demolished house, a major part of our history is lost forever…

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Kresby Vladimíra Renčína (1941) patří k základním a zároveň nejtrvalejším hodnotám našeho národa a jsou pevně ukotveny v české kultuře. Přestože nejsou jednoduché, oslovují nejširší publikum. Renčína zná každý, prezident i popelář, univerzitní profesor i zemědělec. V tom je zároveň překvapivý. Když měl těsně po svých čtyřicetinách výstavu na Staroměstské radnici v Praze, přišlo přes 140 000 lidí. Zřejmě to bylo poprvé a asi také naposled, kdy se tato vznešená budova otřásala smíchy. V Návštěvní knize dodnes zůstaly tisíce podpisů a stovky vzkazů nadšených návštěvníků. Kniha, kterou držíte v ruce, je výsledkem výběru myšlenek, postřehů, ale i vzpomínání, které během mnoha let Vladimír Renčín napsal nebo řekl. Byl mnohokrát doslova přinucen mluvit na vernisážích svých výstav i výstav svých přátel, tu a tam dal rozhovor spřízněnému novináři, neubránil se rozhlasovému reportérovi, případně ho vtlačili před televizní kameru, aby s ním natočili třeba pořad z cyklu GEN. Často to přineslo takřka detektivní pátrání po pramenech, protože s Vladimírem Renčínem jednoduše nelze dělat rozhovory na povel. Je o to cennější, že budou zachovány alespoň v této podobě. Vladimír Renčín má vlastnost všech mimořádných světových umělců: mnohdy o sobě pochybuje. A to přesto, že je za ním víc než dvacet tisíc kreseb publikovaných doma i v zahraničí, desítky knih, stovky výstav, dva večerníčky, divadelní hra i poštovní známka. Říká, že se uklidnil jen jedinkrát – to když otevřel jakousi zahraniční publikaci a tam v rejstříku objevil pěkně za sebou: Rembrandt – Rencin – Renoir. Krabice od bot je o tom, jak v náručí matky přežil v krytu bombardování Drážďan, o postavách, které ho provázely životem, a také o jeho osudové ženě, která se stala vzorem legendární Marie. Pokud jeho kresby máte rádi, po přečtení této knihy je budete mít ještě raději.

I když o památkách starého Egypta byla napsána řada knih, tato je výjimečná. Její autor záměrně vypustil nejznámější objekty, které každoročně navštěvují tisíce turistů, a dal prostor těm méně proslulým. Během svojí desítky let trvající spolupráce s prof. Miroslavem Vernerem měl jedinečnou možnost všechny vidět a pořídil často velice unikátní snímky. Mnohé z památek, o kterých se v této knize píše, nejsou veřejnosti přístupné. Vedle nich přiblížil mnoho úžasných míst, která neprávem leží na okraji zájmu cestovatelů, především překrásné oázy, skryté v Západní egyptské poušti. Právě v nich se zachovala atmosféra Egypta, který okouzluje obdivovatele této úžasné země víc než dvě stovky let. Tajuplná země, jejíž nesmírně bohatá historie položila základy evropské civilizace, stojí za poznání. Díky této jedinečné publikaci můžete odhalit její podstatnou a málo známou část.

La baroque, nepravidelná perla. Skutečně příznačné označení pro umělecké období, kterému dala jméno. Symbol nadpozemské krásy, zázrak barev a umění architektů, kterým se dokonalostí podařilo oslovit chudáky i krále. Věřící se už nemuseli krčit v románských bazilikách, obávat se budoucnosti v mystickém temnu gotických katedrál nebo se hledat v obtížně čitelné renesanci. O tom všem je barokní Praha. Její návštěvníci se vzácně shodují, že s příchodem do města mají pocit vzácného porozumění. Jakoby naráz se stali jeho součástí. Zatímco jiná města skrývají svoji tvář v mlze a mlčení, město nad Vltavou září jedinečnou krásou, kterou sem přineslo několik generací stavitelů, původem z nevelké oblasti na severu Itálie. Stačilo jim jen několik desetiletí, aby v 17. století stvořili jedinečný architektonický sloh, který je v mnohém srovnatelný s nejvelkolepějšími stavbami Říma. Barokní duše Prahy se zrodila z tragických rozporů třicetileté války, ovšem zdaleka není tak náboženská, jak zněla původní objednávka církevních řádů a zahraniční šlechty. Z osudového konfliktu se zrodilo umění, stále častěji obdivované a uznávané jako jedinečný fenomén: české baroko.

Kniha o dobrodružství, které se skrývá pod slovem egyptologie a je spojeno s objevy, jimiž naši archeologové jedinečným způsobem obohatili poznání starého Egypta. Je a zároveň tak trochu není o Miroslavu Vernerovi (1941), legendě české a světové archeologie. Bez jeho odborných znalostí, které se rozbíhají do mnoha oborů, ale také osobní odvahy, vytrvalosti a schopnosti vyjednávat by dnes česká egyptologie byla už dávno minulostí. Právě on byl totiž Univerzitě Karlově několik let jediným nositelem oboru, který byl určen ke zrušení. Přesto se mu podařilo vybudovat ústav s vynikající mezinárodní pověstí a v Egyptě získat archeologickou koncesi, která patří mezi nejvýznamnější.

Císař a král Karel IV. se zasloužil o vybudování celé řady monumentálních staveb, ovšem zvláštní pozornost věnoval Svatovítské katedrále na Pražském hradě. Měla se stát vrcholným dílem gotiky - kamenným ztělesněním víry, symbolem královského majestátu, sídlem arcibiskupa, střediskem kultu zemských patronů, dějištěm slavnostních korunovací, pohřebištěm královským a vlastně i národním. Žádný jiný kostel v Evropě nespojoval tolik důležitých funkcí najednou. Projekt prvního stavitele katedrály Matyáše z Arrasu patřil už ve své době doslova ke stavebním zázrakům. Jednoznačné zadání přenést do Prahy styl jihofrancouzských katedrál nenápadně přizpůsobil vlastním představám i místním tradicím. Přístup jeho nástupce Petra Parléře byl natolik osobitý, geniální a přitom architektonicky riskantní, že se dostal do konfliktu s tehdy uznávanými pravidly. A tak chrám zasvěcený původně neznámému sicilskému mučedníku Vítovi v srdci naší metropole budí i v 21. století úžas svou impozantní vznešeností z dálky, z blízka i zevnitř. Pražská katedrála není nejstarší, nejširší ani nejvyšší v Evropě. Její jedinečnost spočívá v ohromující vyváženosti. Celková délka stavby je 124 metrů a šířka transeptu dosahuje 60 metrů. Klenba se tyčí do výšky pres 33 metrů a téměř stometrová tzv. jižní věž dodává hlavnímu městu čitelné charakteristické panorama. Slovo Boží může v posvátném prostoru katedrály vyslechnout najednou víc než osm tisíc lidí. V německém jazyce.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Eine, seit mehr als hundert Jahren nicht mehr existierende Stadt, und dabei handelte es sich um eines der bedeutendsten und ganz bestimmt auch ältesten Zentren des Judentums in Europa. Der Legende nach legten es die Israeliten hier an, nachdem ihr legendärer Tempel in Jerusalem zerstört worden war, damit Prag ihr Mutter Prag, Stadt und Mutter in Israel, wird. Ab dem XVI. Jahrhundert vereinfacht als Jüdisches Ghetto bezeichnet, das Mitte des XIX. Jahrhunderts zum fünften Stadtviertel umgewandelt wurde. Zu Ehren von Kaiser Josef II. erhielt es den Namen Josefstadt und entwickelte sich schließlich zur Zufluchtsstätte für die Prager Armut. Die ursprüngliche Lokalität begrenzte auf der einen Seite das Moldauer Ufer, auf der anderen Seite dann die streng bewachte Grenze der Prager Altstadt. Auf dieser nicht allzu großen Fläche, die kaum 93 000 Quadratmeter überschritt, gab es vielleicht an die dreißig Straßen, zwei kleinere Plätzchen, die man nur aus Gewohnheit "Stadtplatz" zu nennen pflegte, ein Palais, einige hunderte, mannigfaltig miteinander verbundene Häuser und logischerweise auch Synagogen sowie einen bis heute berühmten Friedhof. Es war ein Ort voller Rätsel und Geheimnisse auf engstem Raum. Die Prager Judenstadt erlebte hautnah Aufstieg und Verfall, sie musste wiederholt Pogromen christlicher Nachbarn, der Plünderung durch fremde Heere, verhängnisvollen Bränden und Hochwasser widerstehen. Mehrmals wurde die ansässige Bevölkerung von der Pestseuche fast ausgerottet, ein anderes Mal war sie gezwungen, aus der Stadt und aus dem Lande wegzuziehen. Dennoch erholte sich die Judenstadt immer wieder aufs Neue und auch an der Ausübung ihrer Religion hielten die Bewohner unvermindert fest. Ende des XIX. Jahrhunderts fand Prag an der "Modernisierung" Gefallen und nach dem Vorbild von Paris, wo das historische Zentrum Boulevards sowie einer Luxusverbauung hatte weichen müssen, bewilligten die Prager Ratsherren eine gemäßigtere Variante solch eines Assanierungsplanes, der einem dennoch kalte Schauer über den Rücken jagt. Dieser Plan bedeutete letztendlich die Vernichtung des altertümlichen und für manche abscheulichen, aber nichtsdestoweniger an Zauber und Esoterik reichen Ghettos. Bis auf wenige Bauten verschwand es von der Erdoberfläche.Wem wäre damals in den Sinn gekommen, dass mit jedem einzelnen abgerissenen Haus auch ein wesentlicher Teil unserer Geschichte unwiederbringlich verloren geht?

Židovské Město pražské, město, které již víc než sto let neexistuje, a přitom bývalo jedním z nejvýznamnějších a dozajista také nejstarších středisek židovského etnika v Evropě. Podle legendy sem zamířili Izraelité po zboření legendárního Jeruzalémského chrámu, aby se stalo jejich Matičkou Prahou, Městem a Matkou v Izraeli. Od 16. století zjednodušeně židovské ghetto, které se v polovině 19. století změnilo na pátou městskou čtvrť. Na počest císaře Josefa II. byla pojmenována Josefov, z něhož se ve finále vyklubalo útočiště pražské chudiny. Základní poloha byla na jedné straně dána břehem Vltavy, na druhé přísně střeženou hranicí Starého Města pražského. Na poměrně nevelké ploše, jež nepřesahovala 93 tisíc čtverečních metrů, bylo snad pouze třicet ulic, dva plácky, kterým se jen ze zvyku říkalo náměstí, jeden palác, pár stovek různě pospojovaných domků a pochopitelně synagogy i dodnes slavný hřbitov. Stísněné místo plné záhad a tajemství. Zažilo vzestupy i pády, opakovaně čelilo pogromům křesťanských sousedů, drancování cizáckého vojska, katastrofálním požárům i povodním. Několikrát místní obyvatelstvo téměř vyhubil mor, jindy bylo donuceno vystěhovat se z města i ze země. Přesto se vždy vzpamatovalo a náboženský život zde nikdy nebyl přerušen. Na konci 19. století se Praha zamilovala do „modernizace“ a po vzoru Paříže, kde historický střed musel ustoupit bulvárům a luxusní zástavbě, schválili pražští radní umírněnější variantu děsivého asanačního plánu. Obnášelo to demolici „jen“ starobylého, pro někoho ohyzdného, nicméně zvláštním kouzlem a esoterikou prosyceného ghetta. Až na několik staveb zmizelo z povrchu zemského. Komu tenkrát přišlo na mysl, že s každým strženým domem nenávratně mizí i podstatná část naší historie?

Praha a především Pražský Hrad se na konci 16. století staly evropským centrem nejen okultních věd, astrologie a alchymie, ale hlavně mezinárodní politiky, vědeckého bádání astronomů, lékařů a botaniků. Vůbec první hlavní město monarchie k sobě přitahovalo i nejslavnější umělce své doby: malíře, grafiky, sochaře i hudebníky. I když to bylo velmi krátké období, trvalo všeho všudy necelých 37 let, přesto se zapsalo do dějin evropské kultury zlatým písmem. Na začátku té hvězdné doby stál jediný muž. Snílek, samorostlý badatel, sběratel umění i přírodních zvláštností, velký podporovatel všeho tajemného ve světě kolem nás a hlavně mecenáš každého, kdo mohl rozšířit jeho poznání světa, císař Svaté říše římské, král český a uherský Rudolf II. Přenést sídlo habsburské monarchie z Vídně do Prahy bylo svým způsobem velmi odvážné. I když dodnes neznáme všechny důvody proč se císař Rudolf II. tak rozhodl, mnohé popisujeme v této knize. Především je jisté, že položení Hradu vysoko nad městem vyhovovalo jeho přecitlivělé duši. Měl tam svůj klid, vzdálen žárlivým bratrům i tureckému nebezpečí. Od prvních dnů na Hradě přestavoval a stavěl. Nebudoval reprezentační sídlo, ale depozitáře pro své sbírky. Nevíme přesně, kolik položek obsahovaly, jisté ale je, že kdyby zůstaly v Praze, byla by to kolekce, které by žádná evropská galerie nasahala ani po kotníky.

Série: Esoterické Čechy, Morava Slezsko

Karlštejn je nejvýznamnějším hradem v Čechách a pravděpodobně jedním z nejznámějších v Evropě. Začnete-li se ale jeho historií zabývat podrobněji, zákonitě zjistíte, že císař a král Karel IV. právě v případě této stavby nestál o publicitu. Jako by si přál, aby to byl hrad pro veřejnost neviditelný. I jindy upovídaní kronikáři jsou v případě Karlštejna přímo tajemní. Neznáme ani rok jeho založení. Přestože to byla stavba mimořádně nákladná, o její historii nevíme téměř nic. Samozřejmě ani o záměru, proč byl vznikla. Vzácná informace o tom, že cílem Karla IV. bylo postavit si po vzoru francouzských králů letní sídlo, když některé stěny dosahovaly tloušťky téměř sedmi metrů, je nedůvěryhodná. Stejně tak není v historických pramenech doloženo, že Karlštejn měl být hradem sv. grálu. A tak nakonec jedinou jistotou zůstává, že od počátku počítal s umístěním nejvzácnějšího pokladu, říšských svátostin. Jejich správce byl z historické tradice nezpochybnitelným vládcem Svaté říše římské. Jenže shodou neblahých okolností říšský korunovační poklad pobyl ve zdech hradu pouze několik desetiletí. Oproti tomu české korunovační klenoty, s jejichž uložením zde ale Karel IV. nikdy nepočítal, vydržely za mnoha zámky dokonce několik staletí. Hrad Karlštejn je místem mnoha tajemství. Odhalit některá z nich bylo cílem této knihy.

Kniha z edice Praha esoterická věnovaná Korunovačním klenotům Království českého. Anglická verze.

Kniha z edice Praha esoterická věnovaná Korunovačním klenotům Království českého. Německá verze.

La baroque, nepravidelná perla. Skutečně příznačné označení pro umělecké období, kterému dala jméno. Symbol nadpozemské krásy, zázrak barev a umění architektů, kterým se dokonalostí podařilo oslovit chudáky i krále. Věřící se už nemuseli krčit v románských bazilikách, obávat se budoucnosti v mystickém temnu gotických katedrál nebo se hledat v obtížně čitelné renesanci. O tom všem je barokní Praha. Její návštěvníci se vzácně shodují, že s příchodem do města mají pocit vzácného porozumění. Jakoby naráz se stali jeho součástí. Zatímco jiná města skrývají svoji tvář v mlze a mlčení, město nad Vltavou září jedinečnou krásou, kterou sem přineslo několik generací stavitelů, původem z nevelké oblasti na severu Itálie. Stačilo jim jen několik desetiletí, aby v 17. století stvořili jedinečný architektonický sloh, který je v mnohém srovnatelný s nejvelkolepějšími stavbami Říma. Barokní duše Prahy se zrodila z tragických rozporů třicetileté války, ovšem zdaleka není tak náboženská, jak zněla původní objednávka církevních řádů a zahraniční šlechty. Z osudového konfliktu se zrodilo umění, stále častěji obdivované a uznávané jako jedinečný fenomén: české baroko.

Všestrannému českému umělci se podařilo v jeho nové komiksové knize zachytit unikátním způsobem na třech stech dvaadvaceti fotografiích dobrodružnou pouť bezstarostného chlapíka Cílka, který vyšel jednoho letního rána navštívit svou přítelkyni poustevnici Lídu. Netušil, že se vrátí, až bude ležet sníh, s bohatými zkušenostmi a spoustou nových přátel. Příběh se odehrává v reálném prostředí a čase.

Popis není dostupný

Karlštejn je nejvýznamnějším hradem v Čechách a pravděpodobně jedním z nejznámějších v Evropě. Začnete-li se ale jeho historií zabývat podrobněji, zákonitě zjistíte, že císař a král Karel IV. právě v případě této stavby nestál o publicitu. Jako by si přál, aby to byl hrad pro veřejnost neviditelný. I jindy upovídaní kronikáři jsou v případě Karlštejna přímo tajemní. Neznáme ani rok jeho založení. Přestože to byla stavba mimořádně nákladná, o její historii nevíme téměř nic. Samozřejmě ani o záměru, proč byl vznikla. Vzácná informace o tom, že cílem Karla IV. bylo postavit si po vzoru francouzských králů letní sídlo, když některé stěny dosahovaly tloušťky téměř sedmi metrů, je nedůvěryhodná. Stejně tak není v historických pramenech doloženo, že Karlštejn měl být hradem sv. grálu. A tak nakonec jedinou jistotou zůstává, že od počátku počítal s umístěním nejvzácnějšího pokladu, říšských svátostin. Jejich správce byl z historické tradice nezpochybnitelným vládcem Svaté říše římské. Jenže shodou neblahých okolností říšský korunovační poklad pobyl ve zdech hradu pouze několik desetiletí. Oproti tomu české korunovační klenoty, s jejichž uložením zde ale Karel IV. nikdy nepočítal, vydržely za mnoha zámky dokonce několik staletí. Hrad Karlštejn je místem mnoha tajemství. Odhalit některá z nich bylo cílem této knihy.