Antologie Čtení o Janu Nerudovi s podtitulem Utváření obrazu předkládá mozaikovitý portrét jedné z nejvýznamnějších osobností druhé poloviny 19. století: spisovatele a novináře Jana Nerudy (1834-1891). Čítanka shromažďuje třináct textů z let 1864 až 1942, a pokrývá tedy zhruba prvních osm dekád rezonance Nerudova díla. Jde jednak o kritické stati a portréty publikované za autorova života (Vilém Kienberger, Karel Sabina, Servác Heller, Jakub Arbes a J. V. Sládek), jednak o celistvější pokusy o uchopení Nerudovy osobnosti či díla napsané po jeho smrti (Eliška Krásnohorská, Jaroslav Vrchlický, Arne Novák, Miloslav Hýsek, F. X. Šalda a Karel Polák). Rámec výboru tvoří dvojice statí Felixe Vodičky a Alberta Pražáka, jež byly koncipovány pro kolektivní publikaci Kniha o Janu Nerudovi. Kniha byla připravována k vydání v roce 1941 (padesát let od úmrtí Jana Nerudy) v nakladatelství Čin, z jejího vydání však sešlo. Nerealizovaná "encyklopedie" měla být završením prvních několika dekád intenzivního nerudovského bádání - z tohoto důvodu tvoří svorník předkládaného výboru. Texty jsou vybrány tak, aby co možná rovnoměrně pokrývaly zvolenou časovou rozlohu i mnohotvárnost Nerudovy činnosti (básník, prozaik, publicista, dramatik) a jejich chronologické uspořádání dovoluje nahlédnout postupné utváření názorů na Jana Nerudu a jeho tvorbu. Antologie je doplněna předmluvou editora a bibliografií.

Popis není dostupný

Svazek přináší souborné vydání čtyř nejdůležitějších prozodických spisů raného obrození, které definovaly podobu dobových polemik mezi zastánci sylabotónismu a časomíry. V čele souboru stojí nový český překlad pojednání Josefa Dobrovského Böhmische Prosodie (1795) a Prosodie (1798; vychází česky poprvé), které položilo základy sylabotónické reformy českého verše. Druhým textem souboru je spis Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818) Pavla Josefa Šafaříka a Františka Palackého, který je vášnivou polemikou s Dobrovského sylabotónismem a jeho realizací v poezii puchmajerovských básníků ve jménu (obnovené) časomíry. Soubor uzavírá doposavad přehlížený spis Zlomky o českém básnictví, zvláště pak o prozódii (1820) Šebestiána Hněvkovského, představující obranu puchmajerovské generace a zároveň pokus o syntézu obou protikladných postojů. Vydávané texty jsou vybaveny komentářem a vysvětlivkami a doplněny slovníkem základních symbolů a pojmů z teorie verše.

Zájemci o studium verše byli doposud odkázáni na Úvod do teorie verše Josefa Hrabáka (první vydání 1956), knihu dnes již v mnoha ohledech zastaralou. Nový Úvod do teorie verše trojice pracovníků Ústavu pro českou literaturu AV ČR v tomto ohledu představuje současný stav oboru. Teorie verše je zde představena jako disciplína stojící na pomezí literární vědy a lingvistiky, jejíž základní metodologické východisko tvoří soustavné přihlížení k jazykovým předpokladům, srovnávání veršované a neveršované řeči či veršované řeči a teoretického modelu. Publikace zahrnuje všechny základní oblasti teorie verše: prozódii, rytmiku, metriku, rým a strofiku. Autoři metodologicky vycházejí z domácí tradice českého strukturalismu a neostrukturalismu, ale přijímají podněty i z ruského formalismu a tzv. ruské školy, z prací vzniklých v rámci mezinárodního projektu Słowiańska metryka porównawcza, americké generativní metriky či francouzské strofiky. Publikace vznikla souběžně s prací na projektu automatické analýzy českého verše. Autoři tak již mohli využít část Korpusu českého verše a opřít svoje teze o statisíce analyzovaných veršových jednotek. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.