Učebnice přináší výklad ovývoji, osobnostech a inspiračních zdrojích kodifikace obecného soukromého práva v českých zemích od středověku po současnosta dálepřehled dějin domácí civilistikyv širším (teritoriálním) pojetí. Cílem autorů je přiblížit středoevropskou civilistickou tradici i význam historicko-komparativního přístupu. Učebnice je určena pro studium právních i historických oborů.

Je-li historikovou ambicí přispět k všestrannému pochopení života středověkého člověka, jenž byl celou svou bytostí ukotven v obyčejové právní kultuře své doby, je pochopitelné, že se v zorném poli ocitají právo a jeho rituály. Rituální akty jednak vyvíjely normativní tlak na společnost, jednak spoluutvářely představy lidí o tom, co bylo kdysi vnímáno jako správné a spravedlivé. V této knize padla volba tématu na tzv. ochoz a objezd v době přemyslovské. Jak se pokusíme ukázat, jednalo se o zvykově dodržované pěší či koňské průvody, odehrávající se obřadně před zraky publika z blízka i z dáli. Cílem jejich pořádání bylo zjištění a zajištění nejzazší meze, po kterou bylo povoleno vykonávat panství, nebo vlastnické právo na formálně ohraničeném území.

Publikace je věnována jednomu z „velkých“ témat českých právních dějin, poměru středověkých Čech a říše, které se v našich končinách těší letité akademické tradici a jehož potenciál nebyl dosud ani zdaleka vyčerpán. Výklad se snaží ukázat, že stávající diskuse o soužití obou sousedních národů málo reaguje na posun, kterým prošly společenské vědy na Západě ve druhé polovině 20. století a který se skrývá pod heslem cultural turn. Protože se moderní kulturně historické přístupy a metody setkaly na jiných badatelských polích s úspěchem, domníváme se, že by bylo chybou jich nevyužít a sledovat česko-říšské „stýkání a potýkání“ úzkým prizmatem událostních dějin, aniž bychom vzali v potaz normativní struktury a představy, usměrňující jednání soudobých aktérů. Cílem monografie je tedy zmapovat soužití politických elit, tvořících pouto mezi otonsko-sálskou říší a přemyslovskými državami, v celé jeho právní rozmanitosti. Pohybujeme se v rozmezí od „temného“ 10. století do „renesančního“ 12. století, které se v mnoha ohledech jeví jako přirozené mezníky vývoje. Jelikož se nám nedostává zpráv domácí provenience, nezbývá, než abychom na vztahy mezi oběma sousedními zeměmi, jejich obyvateli a panovníky hleděli očima říšských kronikářů a letopisců, z nichž jsou bližšímu zkoumání podrobeni ti, jejichž díla jsou mezi odborníky pokládána za kanonická. Nové čtení pramenů má prokázat, že česko-říšský prostor nebyl ovládán pouhým fyzickým násilím a politickým kalkulem, jak hlásá naše právní historiografie od roku 1945 do dneška, ale že podléhal všeobecně přijímaným regulativům, jež vtiskovaly právní mantinely přeshraničním stykům na nejvyšší úrovni.