Kniha sleduje problém praktické soudnosti u dvou významných postav filosofie 20. století: H.-G. Gadamera a H. Arendtové. Hlavní otázkou knihy je, jak se schopnost soudit vztahuje k lidskému jednání (morálnímu a politickému). Koncepce obou autorů jsou nejprve představeny ve své odlišnosti. U Gadamera je soudnost schopností správně usuzovat v jedinečné situaci, zatímco Arendtová sleduje otázku souzení jako problém vyjádření stanoviska ke společnému světu, které si nárokuje souhlas druhých lidí. Hlavní pozornost je však věnována problémům, které jsou oběma autorům společné, jako je např. otázka vztahu soudnosti a pravidel či problém zapuštění této schopnosti ve sdílené tradici.
