Sborník textů, který držíte v ruce, zachycuje pomyslný šepot, jenž už několik staletí šveholí mezi východními tradicemi buddhismu a naslouchajícími českými adresáty. Avšak nejen to: vedle reflexe buddhismu v českých zemích od prvotního středověkého zájmu přes autory kolem poněkud bizarního časopisu Ruch filosofický až po rok 1989 se věnuje i neortodoxní buddhistické tradici bönu, šíření Dógenova zenového učení v Japonsku či blízkosti myšlenkové tradice buddhismu a uvažování Martina Heideggera. Cílem knihy tedy není podat systematický výklad určitých aspektů buddhistické tradice, ale představit toto učení ve spektru pestré, leč usměrněné polyfonie hlasů, kterými se buddhistická tradice šířila jak poblíž rodišť asijských "rodinných" příslušníků, tak během nekončící české, respektive evropské návštěvy. A stejně jako v případě hry na tichou poštu klade i tato kniha důraz na předěly, díky kterým o to lépe vyniknou skryté proudy v kontinuu.

Předkládaný svazek je věnován vrcholné fázi Nietzschova myšlení zahrnující v prvé řadě knihu Tak pravil Zarathustra. Společným tématem jednotlivých studií je motiv ctnosti, který obvykle stojí ve stínu atraktivnějších témat, jako věčný návrat téhož, smrt boha či vůle k moci. Společnou snahou autorů je poukázat na centrální roli tohoto motivu a interpretovat jej v rámci Zarathustry a okolních textů zachycujících "poledne" Nietzschova myšlení. Vedle imanentně zarathustrovských studií svazek přináší stati dialogické, v nichž je motiv ctnosti zkoumán v rozhovoru s paletou dalších myslitelů.

Kniha si klade otázku, čím mohl u nás poněkud pozapomenutý kulturní historik Jacob Burckhardt imponovat mnohem slavnějšímu a známějšímu Friedrichovi Nietzschemu. První oddíl mapuje možnost pojmové a biografické blízkosti. Poté se pokouší prokázat Burckhardtův zásadní vliv na Nietzschovu roztržku s Richardem Wagnerem. Ve druhém oddíle se přechází k metodě Burckhardtovy kulturní historie, která v mnohém předznamenala Nietzschovu genealogii, a ustavila tak východiska pro jeho pojetí morálky. Upřednostněním sebetvorby před poslušností počíná dle Burckhardta italská renesance. Hlavní teze knihy zní: od okamžiku, kdy Nietzsche zahlédl tuto možnost přivtělení renesanční formy ctnosti (bez moralinu) a z ní plynoucí koncept plastické síly, učinil z Burckhardta svého modelového čtenáře, tj. toho, komu adresoval své spisy jako vzoru všech budoucích čtenářů. Jacob Burckhardt tak nabývá epochální důležitosti, neboť ztělesňuje obraz lidství, jejž Nietzsche předpokládal u každého, kdo bere do ruky jeho knihy.

Kniha se nejprve pokouší vymezit metodologické principy Nietzschova zkoumání těla a tělesnosti prostřednictvím pojmu fyziopsychogie (Physio-Psychologie). Jedná se o specifický způsob chápání morálních soudů jako symptomů tělesných stavů. Metodou fyziopsychologie Nietzsche odhaluje za morálními soudy to, co je v nich zamlčeno, a ukazuje, že jejich zdrojem je vždy nějaký pud či instinkt. První oddíl pojednává o procesu přivtělení (Einverleibung), který stojí podle Nietzscheho v základech antropogeneze. Aby se člověk ustanovil jako druh schopný přežití, musel si přivtělit určitá schémata, jež tvoří jeho základní druhovou výbavu. Tato přivtělená schémata nutně musela být omylem, jak ale Nietzsche zdůrazňuje, v antropogenezi nešlo o pravdu, nýbrž o pevné zakotvení člověka ve světě. Druhý oddíl přistupuje k problému těla a tělesnosti z odlišného hlediska. Důraz je kladen na vztah těla a morálky, přičemž do popředí vystupuje pojem vůle k moci. Při bližším pohledu se však ukáže, že v prvním oddílu je vůle k moci rovněž neustále přítomna, nikoli ovšem jako hlavní předmět zájmu, nýbrž jako interpretační nástroj. Dalo by se proto říci, že vůle k moci spojuje oba oddíly a syntetizuje jejich perspektivy.