Popis není dostupný

První komplexní pojednání tvůrčích postupů celého díla Milana Kundery.  V interpretacích díla Milana Kundery badatelé upínají pozornost především k jeho románové tvorbě. Jakub Češka oproti tomu nabízí hluboký ponor též do rané tvorby: esejistické, básnické a do hry Majitelé klíčů (ty jsou například pro pochopení specifického typu snového jednání zcela zásadní). Detailně analyzuje básně ze sbírky Monology, které představují imaginativní těžiště, střed, a snad i srdce autorské poetiky. Chápe je jako předobraz budoucí románové tvorby. Dále chronologicky mapuje užité umělecké prostředky v románové tvorbě, jejich autorskou konceptualizaci a jejich vývoj. Teprve pokud přiložíme obraz raného Kunderova díla na obraz jeho zralé tvorby, rozezní se pro nás nově, plně a nečekaně.

Přestože je tvorbě Bohumila Hrabala věnována značná pozornost, knih, které kladou důraz na detailní rozbor jeho klíčových literárních děl (v předkládané knize to jsou: Obsluhoval jsem anglického krále, Hlučná samota a raná novela Jarmilka), je jako šafránu. Takto vedená analýza může napomoci vymanit Hrabala z publicistických klišé, jakými jsou hospodský vypravěč, pábitel, zapisovatel hovorů a kronikář nejrůznějších profesí. Hrabal není ani v nejmenším autentický zapisovatel života, nýbrž vášnivý spisovatel, který se snaží v obtížných podmínkách dozorované literární produkce uhájit právo na svobodu tvorby. O tom, nakolik svébytným, literárně rafinovaným a autonomním spisovatelem Bohumil Hrabal byl, svědčí také analýza lektorských posudků z času normalizace. Z ní je totiž patrné, jak je krátkozraké přehlížet tuto část Hrabalovy tvorby. Nejen že ji napsal ve svém vrcholném tvůrčím období, navíc se teprve v něm stává autentickým spisovatelem.

Jakub Češka ve svém uvažování o literatuře setrvává v inspirativním myšlenkovém ovzduší tvůrců, jakými jsou především Milan Kundera a Bohumil Hrabal. Každý ze spisovatelů představuje bohatě rozvinuté literární gesto. Svébytnost, kontrastnost a do značné míry také jejich komplementárnost vybízí k jejich vzájemné konfrontaci. V této komparativní perspektivě můžeme sledovat kupříkladu rozdílně pojatou tematiku domova, která se promítá do specifické výstavby celého literárního díla. Autor v interpretaci vyhraněných spisovatelských typů (kromě jmenovaných zmiňme ještě Věru Linhartovou a Jaroslava Havlíčka) nastoluje obecná témata těsně spjatá s literaturou: sen jako neopomenutelnou zkušenost tvorby, přesvědčivost a uhrančivost literárních gest a nadreálnou přízračnost zbeletrizovaného života…

Dvě společně vydávané monografie pojí dílo jedné z ikon francouzského strukturalismu Rolanda Barthese. Jak již jejich názvy napovídají (Zotročený mýtus, Od ideologii k fantasmatu), každý z autorů je pojednává z jiného hlediska: teorie ideologie a psychoanalýza slouží jako komplementární hledisko k dekompozici moderních mýtů a strukturalismu (jako i opačně). Rozmanité dílo Rolanda Barthese je ale také možné vyznačit setrvalým zaměřením k psaní, zápisu, rukopisu. Toto ústřední téma je také vyznačeno v aluzivním názvu kompletu (Popis jednoho zápisu). Tento název může budit dojem (patrně pouze na první pohled) drobného přeřeknutí (škobrtnutí v promluvě). Avšak i tento rys je nedílnou součástí emfatického gesta psaní. J. Češka: Zotročený mýtus: Roland Barthes Rozporný název monografie Zotročený mýtus ohlašuje dvojznačnost Barthesových analýz. Na dekompozici Barthesova pojetí novodobých mýtů lze kupříkladu ilustrovat, nakolik je tento projekt do značné míry autoreferenční. Autor v něm navíc využívá rétorických postupů, jež však zároveň kritizuje. V případě jeho mytologií se tedy nejedná o analytický text, nýbrž o beletrizující esej - a to svojí iluzivností a performativností. Proto lze také Barthese považovat spíše za pisatele esejí nežli za analytického myslitele. Můžeme tedy vyslovit pochybnost nad jeho řazením mezi strukturalisty. Nemalá část monografie byla věnována polemice s Barthesovým pojetím četby. Neběží totiž v Barthesem proklamované svobodě a svrchovanosti četby o rétorický tah, kterým si čtenáře ochočuje, aby jej nepozorovaně obsadil vlastním psaním? J. Fulka: Roland Barthes - od ideologie k fantasmatu Tato studie se zaměřuje na Barthesovy texty z tzv. "středního období" (S/Z, Sade, Fourier, Loyola, Potěšení z textu, Roland Barthes par Roland Barthes), a to se zřetelem ke dvěma pojmům, které v nich - více nebo méně explicitně - hrají ústřední roli: k pojmům ideologie a fantasmatu. Jestliže jedním z ústředních motivů četby Balzakovy povídky Sarrasine, jak je předvedena v S/Z, je demaskování určitého typu ideologie, která je u Barthesa počínaje jeho ranými pracemi konstantně spojována s tzv. realistickou literaturou, v pozdějších dílech se Barthes stále více uchyluje ke specifické teorii fantasmatu a čtenářovy psychiky, díky nimž podle něho je - třebaže zpravidla nepřímo - možné z literární ideologie uniknout. Tato práce se snaží tento Barthesův teoretický itinerář co nejpřehledněji shrnout, upozornit na některé jeho sporné body, ale také ilustrovat barthesovské teze s pomocí literárních příkladů jiné než barthesovské provenience.

Kniha Falešná paměť literatury zaplňuje v obrazu české literární vědy mezeru po tom, co lze nazvat dekonstruktivním čtením. V knize, jež se už svým titulem polemicky vztahuje k převažující domácí tradici vnímání literárního díla, se předmětem neostentativní, leč důsažné kritiky stává téma domestikace literárního textu a nárok na vždy dostupnou totožnost smyslu, textu, literární postavy či autora. Jednotlivé studie jsou svým směřováním příbuzné myšlení osobností jako R. Barthes či P. de Man, aniž by měly nutkavou potřebu se teoriemi těchto autorů neustále doslovně zaštiťovat. Češkovy analýzy tak nabízejí psaní, jež je elegantní, terminologicky neotřelé, nesamozřejmé a svěží.

Brody: „Neví sice, jak mu to začalo, ale potřebuje to ještě naposledy otočit, i když už nikdo neposlouchá. Chlápek, který by si vždycky ještě něco dal, i když už ho posílají domů, jenže jak, když má správné klíče, ale zámku nevidět. Hledání běžeckého těla není kniha o něčem. Je to sbírka popůlnočních mailů přespolního běžce, který to naposledy otočil, i když už všichni spali.“