"Jako i v jiných oborech antiky, stojíme také zde nad troskami, a jediná cesta, kterou si lze vyvolati alespoň stín dávného umění básníkova, jest pokus o rekonstrukci, který je si vědom své vratkosti a svých nedostatků," pronesl svého času Ferdinand Stiebitz o papyrovém fragmentu Sofokleova satyrského dramatu Slídiči. "Troskami" antických dramat se v našem prostředí nejsoustavněji zabýval všestranný klasický filolog Zdeněk K. Vysoký (1903-1979) a jedním z cílů této knihy je alespoň částečně splatit dluh této významné a z politických důvodů upozaděné postavě české klasické filologie. Po úvodním představení Vysokého a po uvedení do zákrut textové tradice řecké tragédie se čtenáři mohou poprvé uceleně seznámit s málo známými torzovitě dochovanými antickými dramaty, jak je na základě svých a jiných rekonstrukcí Zdeněk K. Vysoký přeložil. S úvodními texty Evy Stehlíkové a Jakuba Čechvaly

Sokolové v úboru antických Řeků soupeří roku 1912 s Peršany u Marathónu na letenském sletišti. Josef Svatopluk Machar, Jaroslav Vrchlický a další čeští literáti ve svých dílech nechávají harmonické, jasné a uměřené Řecko zastínit smyslný, v orgiastických symposiích se utápějící Řím. A název pro divadelní střevíc, kothurn, synekdochicky odkazuje k tragickému divadlu jako takovému či k divadelnímu umění vůbec. Když se v průběhu 19. a na počátku 20. století utvářela česká národní kultura, jedním z fenoménů, k nimž se obrozenští buditelé národa vztahovali, byla i řecko-římská antika - či lépe řečeno dobově podmíněná představa o ní. Tato kniha na různých příkladech ze života tehdejší české společnosti ukazuje, že "obrozenecká antika" byla kulturním konstruktem sui generis, který dodnes často nepostřehnutelným, o to však zásadnějším způsobem ovlivňuje současné chápání antiky a jejího místa v české kultuře.