S rozvojem tankových vojska se jako stále palčivější jevila otázka bojem s tímto druhem válečné techniky. Vzhledem k tomu, že standardní tažené kanóny neumožňovaly vést rychlý manévrový boj proti obrněné technice, zrodila se myšlenka jejich instalace na vhodné pásové, polopásové či kolové podvozky. Tak se zrodil nový druh pozemní obrněné techniky, označovaný v češtině jako stíhače tanků. Jejich první generace představovaly stroje, vyzbrojené protitankovými kanóny nejrůznějších konstrukcí, v průběhu desítek let vývoje se ale objevily i stroje s bezzákluzovými kanóny, řízenými raketovými střelami a v posledních dekádách také vozidla, kombinující v sobě schopnosti hloubkového průzkumu, palebné podpory i boje proti obrněné technice. Kniha stíhače tanků je další z řady publikací, mapujících vývoje jednotlivých druhů obrněné techniky od samotných počátků až do současné doby.

Velká ilustrovaná encyklopedie nabízí přehled 154 nejvýznamnějších tanků a samohybných děl od roku 1915 až po současnost. Je rozdělena na čtyři hlavní části – tanky vyráběné do roku 1939, druhoválečné stroje, tanky ze studené války a současné, z arzenálu armád hlavních mocností i menších států. Obsahuje úvodní texty k vývoji obrněnců v jednotlivých armádách a řadu atraktivních odboček, například k taktice, munici nebo vybavení osádek. U každého obrněnce najdete základní technicko-taktická data verze, jejíž fotografii či vyobrazení najdete u tabulky, i přehled nejvýznamnějších kladů a záporů. Bohatý vizuální materiál zahrnuje přehledné grafiky a unikátní kolorované fotografie. Pokud se zajímáte o obrněnou techniku, pak by vám tato největší česká encyklopedie neměla v knihovně chybět! Definitivní třetí rozšířené vydání obsahuje navíc 29 tanků a samohybných děl z výzbroje různých armád a ze všech historických epoch, oproti vydání prvnímu. Kompletuje technické srovnání hlavních modelů druhé světové války německé, sovětské, americké a britské provenience, a také podrobný pohled na prvorepublikové československé tančíky a tanky vz. 33 a LT vz. 34, 35 a 38. Již od druhého vydání byla také vyčleněna a rozšířena závěrečná kapitola o nejmodernější technice.

Černá kniha sovětské okupace přináší informace o nejzávažnějších důsledcích vojenské intervence armád Varšavské smlouvy v srpnu 1968 a následné sovětské vojenské okupace 1968–1991. Těmito důsledky jsou občané zemřelí v důsledku působení intervenčních nebo okupačních vojsk. Kniha rovněž zaplňuje dosavadní mezeru v historickém bádání tzv. normalizace jako nástin vývoje a základních problémů sovětské okupace. Od prvního vydání v roce 2015 autoři objevili údaje o dosud neznámých obětech let 1969-1991. Znovu podrobili zkoumání i počáteční měsíce okupace v roce 1968. Výsledkem se stala kniha Okupace 1968 a její oběti, kterou roku 2017 vydal jako neprodejnou publikaci Vojenský historický ústav v Praze. Během studia nových archivních materiálů se podařilo objevit nebo upřesnit řadu informací, vztahujících se k prožívání a následkům invaze roku 1968 především z perspektivy občanů Československa. Rovněž se podařilo zpřesnit seznam obětí intervenčních a okupačních jednotek od srpna do prosince 1968. Ještě před deseti lety se mělo všeobecně za to, že zemřelých československých občanů bylo 108. Zkoumáním dosud historicky nezpracovaných archiválií se nám podařilo objevit další informace a stav obětí z roku 1968 je 137. I u těch, jejichž jména byla již známá, se v mnoha případech povedlo nově objasnit podrobnosti průběhu tragických událostí i životopisů obětí. Díky ochotě archivních institucí i příbuzných zemřelých jsme dokázali u většiny z nich text doplnit jejich fotografiemi a jednotliví zemřelí tak pro čtenáře přestávají být statistickým údajem a pomyslně dostávají skutečnou tvář. Z dalšího období let sovětské okupace 1969–1991 byly upřesněny nepotvrzené nebo objeveny poznatky o dosud neznámých případech. Počet potvrzených obětí na životech za toto dlouhé období se zvýšil z 267 na 288, tedy o 21. Autoři se rozhodli také pro jednotné chronologické zpracování tragických událostí za celé období od 21. srpna 1968 do 25. června 1991. Dosavadní rozdělení na oběti několika měsíců roku 1968 a potom na další období let 1969-1991 není metodologicky nejvhodnější, protože 31. prosinec 1968 není v této problematice žádným historickým mezníkem. Celkový počet obětí na životech ze strany obyvatel Československa vzniklých v souvislosti s pobytem sovětských vojsk tedy je 425. Do kapitol přibližujících celkový rámec sovětské vojenské přítomnosti byly doplněny některé nové poznatky a opraveny zjištěné nepřesnosti. Doplněné vydání knihy věnované především nejzávažnějším dopadům vojenské intervence armád pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i následného působení Střední skupiny sovětských vojsk v Československu vychází v roce padesátého výročí srpna 1968.

Další díl knižní řady, zaměřené na historii obrněných vozidel od jejich počátku až po současnost, je věnován na snad nejvýznamnější kategorii, středním tankům a jejich následovníkům, nazývaným dnes MBT (Main Battle Tanks). Během století, které uběhlo od nasazení prvních strojů tohoto druhu, prošly střední tanky bouřlivým vývojem a již za druhé světové války představovaly jednu z nejdůležitějších zbraní, která vybojovala většinu pozemních tažení. I v následujících desetiletích představovaly střední tanky, které se postupně přerodily v současnou kategorii MTB, páteř armád téměř na celém světě. Střední tanky vybojovaly po roce 1945 nesčíslné množství pozemních bitev, od skutečně velkých válek, jakými byly válka v Koreji, řada arabsko-izraelských konfliktů nebo války Indie s Pákistánem, až po lokální války i občanské konflikty. Mnohokrát se nechali slyšet někteří analytici, že nastal soumrak obrněnců a budoucnost patří mobilitě a moderním technologiím, praxe však ukazuje, že údernou sílu pancéřových monster lze těžko něčím zastoupit. Nejméně v tomto století tak mají tanky budoucnost prakticky jistou a armády by se bez nich jen těžko obešly. Střední tanky prošly mnoha proměnami, od prvních neohrabaných krabic přes stroje, které v ohromných počtech vybojovaly druhou světovou válku až po současné MBT, chráněné technologicky pokročilými pancíři, vyzbrojené výkonnými kanóny velkých ráží a nejnovějšími modely elektronických systémů. Téma středních tanků je natolik rozsáhlé, že bylo nutné text rozdělit do dvou dílů, neboť jediná kniha by byla příliš objemná a čtenářsky nekomfortní. Druhý díl je rovněž připraven pro tisk a bude první následovat v dohledné době. Do textu jsou zařazeny státy, kde probíhal komplexní vývoj středních tanků i některé další, jejichž podniky dokázaly provést na zahraničních vzporech takové technické změny, že je proměnily ve v podstatě nový typ.

Popis není dostupný

Během čtvrtstoletí od zhroucení komunistického režimu v Československu vyšla řada studií i knih na téma poprav obětí politických procesů padesátých let, a jak ukazují diskuze mezi historiky i veřejností, tato problematika je stále aktuální. Přetrvávají diskuze, zda mezi oběti zařadit i funkcionáře komunistické strany, smetené v důsledku vnitrostranického boje. Podobně je tomu s otázkou, koho mezi oběti politických procesů vůbec zahrnout, mezi vyloženě politické procesy se dostaly také případy s částečně kriminálním pozadím a je na dalším bádání, jak se tyto kauzy zhodnotí. Dosud se však neřešila otázka, která s nejkrvavějšími perzekucemi spadajícími do období prezidentské funkce Klementa Gottwalda úzce souvisí. Je známo, kolik občanů bylo za jeho éry popraveno, žádná studie se však nevěnovala milostem, které první dělnický prezident podepsal. Pokud pohlédneme na nepříliš dlouhé prezidentské období Klementa Gottwalda z úhlu hrdelních trestů, zjistíme, že na popravištích zemřelo celkem 228 lidí. Z nich bylo 7 kolaborantů či válečných zločinů a 25 vrahů nebo pachatelů hospodářské kriminality. Děsivé však je, že z politických důvodů bylo oběšeno 196 občanů včetně jedné ženy. Roku 1950 se jednalo o 53 popravených, stejně jako roku 1951, v roce 1952 počet stoupl dokonce na 56. V těchto letech tedy v statistickém průměru režim oběsil jednoho svého odpůrce týdně. Za stejné období podepsal Klement Gottwald 56 milostí, na jejichž základě byl občanům změněn trest smrti na odnětí svobody. Dobu ilustruje fakt, že nejvíce jich bylo uděleno pachatelům válečných zločinů a kolaborantům, celkem 23. V politických kauzách podepsal Gottwald 21milostí a v případě kriminálních deliktů 12. Z nich šlo u 3 osob o trestný čin narušování zásobování, spočívající v padělání potravinových lístků a černý obchod s nimi, u ostatních o vraždy, případně jejich organizování. Kniha Gottwaldovy milosti se pokusí nastolenou otázku zodpovědět a přinést na první léta komunistické diktatury pohled z nového úhlu.

Od počátku dvacátého století se intenzivně vyvíjely dvě zbraně, které měly navždy změnit charakter moderních válek. Jednou bylo letectvo a druhou tanky a ostatní druhy pozemní obrněné techniky. Bylo jen logické, že se musely oba druhy zbraní ve válkách střetnout. Zatímco letouny byly stále dokonaleji vyzbrojovány k útokům na pozemní cíle a posléze vznikly specializované bitevní letouny, musely armády řešit otázku obrany vojsk před vzdušným napadením. Vzhledem k mobilnímu charakteru válek bylo třeba umístit protiletadlovou zbraň na odolný podvozek, aby dokázala doprovázet postupující obrněné nebo automobilní kolony. Již před první světovou válkou se objevily první pokusy o vytvoření samohybného kanónu k ničení nepřátelských balónů, později přicházely stále dokonalejší komplety, mnohdy postavené na tankových podvozcích. V prostředí druhé světové války byla vojsková protiletadlová obrana nutností a svůj význam si zachovala přes období studené války až podnes. Zásadní zlom přišel v období po druhé světové válce, kdy se začaly v armádách rozšiřovat řízené protiletadlové rakety. I tato nová kategorie vojenské techniky se záhy stala součástí mobilních jednotek a protiletadlové střely začaly využívat jako nosičů obrněných vozidel. Kniha Protiletadlová obrněná vozidla je věnována vývoji pancéřovaných strojů, určených k boji s nepřátelskými letadly i vrtulníky a zachycuje vývojové trendy od počátku dvacátého století až po současnost.

Německé tažení prvních let druhé světové války symbolizovaly drtivé údery bombardovacích svazů. Ty ničily nejen vojenské cíle, ale měnily celé čtvrti velkoměst západní i východní Evropy v bezútěšné rozvaliny. Základním strojem bombardovacích eskader Luftwaffe se pro první polovinu války stal dvoumotorový Heinkel He 111, jenž ve službě vydržel až do konečné kapitulace. Elegantně řešený letoun vytvořil nedílnou kulisu letecké války prakticky na všech frontách, a to již ve Španělsku během občanského konfliktu v druhé polovině třicátých let. Přestože v průběhu doby byl u mnoha jednotek nahrazován moderními stroji konkurence, zejména Junkersy Ju 88 a Ju 188 nebo Dorniery Do 217, nikdy se jej ve výzbroji zcela vyměnit nepodařilo. Naopak, pro zájemce o historii druhé světové války zůstává symbolem nacistické bombardovací ofenzivy právě Heinkel He 111, spojený s pádem Francie, Bitvou o Británii i vpádem do Sovětského svazu..

V druhé polovině devatenáctého století se jako jeden z produktů technické revoluce objevilo jízdní kolo a rychle zdokonalovalo. V posledních dekádách jej začaly používat některé armády a v průběhu první světové války již cyklistické jednotky tvořily nedílnou součást řady armád. Objevil se levný a efektivní prostředek pro průzkum, speciální operace nebo rychlé průniky do hloubky nepřátelského území, který měl své využití i v meziválečném období. Již československé legie v Itálii vybudovaly první cyklistické útvary a v této tradici se pokračovalo i v meziválečné republice. V průběhu dvacátých let disponovala československá armáda cyklistickými jednotkami u jezdectva a hraničářských útvarů, před polovinou třicátých let pak došlo k jejich rozsáhlé reorganizaci. Armáda pak disponovala pěticí cyklistických praporů, které existovaly až do nacistické okupace. V letech druhé světové války postavilo cyklistické jednotky protektorátní vládní vojsko i armáda Slovenské republiky, zcela poslední útvar tohoto druhu se ale objevil v rámci exilové československé armády. S koncem druhé světové války se uzavřela čtvrt století dlouhá a pozoruhodná historie tohoto druhu zbraně v československých ozbrojených silách.

Krátce po okupaci zbytku českých zemí 15. března 1939 začaly v právě ustanoveném protektorátu vznikat nové extrémistické strany a hnutí, jejichž ideovým pilířem se stala co nejužší spolupráce okupanty a vzývání Adolfa Hitlera. Většina z nich měla doslova jepičí život a minimum členů, často zanikaly po několika schůzích nebo dostaly charakter stolních společností v oblíbené pivnici. Několik stran a hnutí však představovalo výrazně početnější formace. Nejznámější a vlasteneckým obyvatelstvem nejvíce nenáviděná byla kolaborantská Vlajka pod vedením Jana Ryse-Rozsévače. Vedle ní však vzniklo i několik dalších stran s pevnou organizační strukturou, které alespoň na čas dokázaly získat stovky nebo dokonce tisíce členů a vybudovat sekretariáty v řadě měst a obcí. Do této kategorie patřila i Národně socialistická česká dělnická a rolnická strana, která představovala pokus o vybudování české obdoby Hitlerovy NSDAP. Vedena Františkem Mikulášem Mlčochem, jednou z nejbizarnějších postav našich politických dějin, existovala v podstatě po celou válku a stala se velmi obávanou kolaborantskou organizací. Její vedení i část prostého členstva aktivně spolupracovali s gestapem a Zelené hákové kříže, jak se straně přezdívalo, se zařadily k nejtemnějším organizacím z období okupace.

V letech 1945 – 1947 a pak znovu od března do prosince 1948 probíhala v Československu tzv. první a druhá retribuce. Jednalo se o proces potrestání válečných zločinců a kolaborantů, kteří se provinili podle tzv. velkého retribučního dekretu (č. 16/1945 Sb.). Na principu potrestání těchto zločinců se shodly exilové reprezentace okupovaných evropských států již počátkem roku 1942. O rok později přijaly za své tuto myšlenku i spojenecké velmoci. Ještě během války byla čs. exilovými institucemi vypracována norma, tvořící právní rámec pozdější retribuce. Od léta 1945 tak v českých zemích působilo 27 mimořádných lidových soudů (na Slovensku byla situace poněkud odlišná), jimiž bylo v průběhu výše uvedené doby odsouzeno více než 30 tisíc válečných zločinců a kolaborantů. Z nich nad 738 vyslovily soudy trest smrti, který byl vzápětí vykonán. Mezi nimi se nacházelo také 67 žen. Bylo to vůbec poprvé v dějinách novodobého českého trestního práva, co byl nejvyšší trest na ženách nejen vynesen, ale i vykonán. V knize jsou vůbec poprvé všechny tyto případy na základě primárních historických pramenů zrekonstruovány a popsány. Je to také vůbec poprvé, co je pozornost věnována tomuto aspektu poválečného vyrovnání se s okupační minulostí.

Na úspěšnou řadu knih, věnujících se dějinám vývoje a nasazení obrněné techniky v období od konce první světové války do roku 1945, navazuje další díl - Velká Británie a země Commonwealthu.

Popis není dostupný

Kniha, zapadající do řady publikací nakladatelství Svět křídel, zaměřených na problematiku třetího odboje a padesátých let obecně, se zabývá tématem, které bývá dodnes poněkud upozaděno. Tím je účast žen na aktivitách třetího odboje. Kniha samozřejmě není první prací na toto téma, navíc v minulosti vyšly články i publikace, zabývající se utrpením politických vězeňkyň v komunistických žalářích, vzala si však za cíl ukázat druhy odbojové činnosti, jichž se ženy účastnily. Mezi kurýry západních zpravodajských služeb, takzvanými „agenty-chodci“, bylo možné najít i zástupkyně něžného pohlaví, podstatně více jich však s ohromným rizikem poskytovalo kurýrům i dalším odbojářům zázemí a podporu, bez níž by nemohli na československém území operovat. Hrstka žen se dokonce stala členkami partyzánských nebo přepadových oddílů a po boku svých mužských kolegů se účastnily přímých ozbrojených akcí proti totalitnímu režimu. Mnohem více se jich ale podílelo na převádění uprchlíků do zahraničí, kdy využívaly perfektní znalost terénu v pohraniční oblasti a pochopitelně musely být vybaveny mimořádně pevnými nervy. Ženskou stopu najdeme i v oblasti takzvaných letákových akcí, tajného vylepování plakátů a letáků s protikomunistickými texty, za které aktérům rovněž hrozily mnohaleté tresty odnětí svobody. K oblasti třetího odboje však patří i případy, kdy skutečná účast na něm byla diskutabilní, dokonce jí soudní mašinérie i vykonstruovala, aby mohla nad obžalovanou vynést co nejtvrdší, doslova exemplární rozsudek. I to však patřilo k obrazu doby a podobné ženy, spíše oběti, než odhodlané bojovnice proti režimu, skončily za mřížemi za stejná obvinění, jako nezpochybnitelné protikomunistické aktivistky. Pro pochopení celé šířky problematiky jsou jako příklady do obsahu zařazené i některé zástupkyně této skupiny. Je zřejmé, že vzhledem k vysokému počtu žen, jež se vědomě zapojily do boje proti totalitě, není možné jejich příběhy zhustit do jediné publikace. Ta si vzala za cíl oblast žen v třetím odboji shrnout a na výrazných příkladech ukázat její rozličné podoby. Je rovněž připomenutím těch, které boji za svobodu obětovaly nejlepší léta života, strávená ze zdmi věznic, a dnes jsou prakticky zapomenuty.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Přechody přes železnou oponu jsou již třetí publikací v řadě, zaměřené na tématiku útěků z Československa po únorovém převratu v roce 1948. Po knihách Hrdinové železné opony a Útěky za železnou oponu se seznámíme s dalšími příběhy odvážlivců, kteří se rozhodli riskovat a odejít přes důkladně zabezpečené a střežené hraniční pásmo. V této knize jsou některé kapitoly věnovány i velmi kontroverzním případům leteckého pirátství nebo únosu školní mládeže bratranci Barešovými, ale i tyto události do historie odchodů do exilu patří. Kniha obsahuje i stručnou historii Pohraniční stráže a životopisy jejích tří nejvýznamnějších velitelů.

Popis není dostupný

Popis není dostupný