Duch hor zlé trestá a dobré odměňuje, vládne hromy a blesky jako antický Zeus. Vysmívat se mu se v Krkonoších nevyplácí, to se ví dodnes. Naši předci cítili jeho přítomnost ještě naléhavěji, byl součástí jejich každodenního života. Nejstarší písemné zprávy o něm máme ze 16. století a dvě stě let nato začíná ztělesňovat národnostní pnutí na hranicích českých zemí. Němec pochybuje, že by slovanský Krakonoš mohl být tak vznešený, jak ho legendy líčí, stejně jako si Čech těžko umí představit Rübezahla tak ušlechtilého, je-li to přece Němec. Vzrušený spor o vlastnictví mytické postavy nevyvanul ani s druhou polovinou 20. století. Ke slovu přichází do třetice polský Liczyrzepa (Rzepiór), a v poslední době byl Duch hor krkonošských k vidění dokonce s korunou z hvězd Evropské unie. Krakonoš je protagonistou pohádek a bájí, ale i odborných prací, filmů, oper, operet, baletů i dalších hudebních děl a tématem výtvarných artefaktů. Pro generaci Husákových dětí je především postavou ve splývavém plášti a širáku s dýmající fajfkou z Večerníčku. Lze skrze něj však vyprávět i dějiny středoevropského prostoru, tak jak je líčí historička Ivana Čornejová.

Málokterá etapa českých dějin vzbuzovala a vzbuzuje u historiků tak protikladné soudy jako doba pobělohorská. Podle jedněch tragická epocha spojená s násilnou rekatolizací a emigrací elit. Podle druhých čas monumentální barokní kultury a vzdělanosti, doba, kdy se české země opět otevírají světu a dohánějí opoždění způsobené dramatickými konfesijními a nacionálními střety. Bez ohledu na hodnoticí stanoviska platí, že stopy baroka v české krajině jsou dodnes nepřehlédnutelné a že i misi Tovaryšstva Ježíšova často provázelo horoucí vlastenectví, jak dokazuje například působení slavného jezuitského historika Bohuslava Balbína. Přehledný a vyvážený pohled na dobu, kterou jsme si podle Jiráskova románu uvykli nazývat temnem, přináší ve druhém svazku Stručných historií historička Ivana Čornejová, přední odbornice na dějiny jezuitského řádu a pražské univerzity.