Brevity is the soul of wit – stručnost je duší vtipu, napsal Shakespeare a drží se toho i přední neurolog a neurovědec Ivan Rektor ve svých krátkých úvahách, navazujících na Neuroeseje (Triton 2008 a 2011). Při psaní měl na zřeteli čtenáře lékaře i nelékaře, text ilustruje svými fotografiemi, především lidí, z mnoha zemí světa. Píše o tom, že funkci mozku můžeme připodobnit hře velkého orchestru, o úsměvu i o zvídavosti dětí v zapadlé ghanské vesnici, o touze dobývat vrcholy, o gentlemanech v búrské válce, o slušnosti a o šťastné náhodě, která pomohla přežít koncentrák, o svaté nemoci a svobodě slova, o prestiži lékařů, o revoluci a evoluci v neurologii, o chvále jinakosti, pohřbu uprostřed Sulawesi a svatbě u ostrova Flores, o parádě masajských válečníků a její absenci u českých lékařů, o známém alchymistovi Newtonovi, o tom, že je dobré zachovávat dekorum, o dobrodružné cestě viru HIV velkými dějinami, o lhaní v tisku odborném i neodborném, o paměti, o Paříži, která stojí za to, o dilematu, zda být statečným, nebo se chytře schovat, o lidech málo známých, avšak nikoli nevýznamných, o výzkumu a svědomí, o fackách a koláčích bez práce, o studentském životě, o hudbě, o diamantu ve špičce rangúnské pagody, o jízdě na kole po Berlíně i ve Vietnamu…

Je lékařství uměním? Co mají společného senegalská opice a brněnský neurolog? Jak souvisí zánik staré grónské civilizace s přemírou podávání nootropik a jiných medikamentů? Existují mezi lidskými rasami rozdíly projevující se mj. odlišnými reakcemi na léky? Ivan Rektor se ve svých fejetonově laděných neuroesejích dále zamýšlí nad tradičními hodnotami, kategoriemi jako důstojnost nebo dokonalost, uvažuje o roli náhody ve vědeckém bádání a nenahraditelném přínosu zakladatelů neurovědy i starších zkušených kolegů pro další vývoj oboru. Srovnává pracovní podmínky neurologů doma, v Africe nebo třeba v Mongolsku, rozebírá možnosti uplatnění a ocenění mladých lékařů. Konstatuje, že nejen chlebem živ je člověk, ale vždy je dobré na chleba mít.