Muž blízký důchodu bydlel s nevlastním dědou v pražské Šikmé ulici. Děda ale umřel, a bejvák v Šikmý si vzali dědovi příbuzný, tak ten chlap neměl kde bejt, než se ho ujala ta paní. Je to ve Šmoulově. Tak tomu řikaj ty, co bydlej dole ve vesnici. Ona je taková stará víla. Chlastá, je v depresi a nemůže na nohy, tak moc nevstává, ale občas je s ní sranda. Její byt je jako malá plachetnice. U věšáku se otočí nejvýš dva. Bejvák je pod šikmou střechou, takže všechno zkosený, ale výhled jako z rozhledny, poněvadž ta bytovka je ve Šmoulově nejvyšší. Kamarád toho chlápka je Karel. Rozvedenej, poněvadž je neúspěšnej. Dělá elektrický sochy. Položíš na sochu ruku a dostaneš pecku, až se ti zatmí. Karel měl malér, takže se taky přistěhoval k paní do bytovky nejvyšší v okolí. Šmoulov je příměstský satelit obývaný mladými středostavovskými rodinami. Poněkud výstřední seniorní trojice se v tom uniformním prostředí nudí. Rozptýlení hledá v pozorování Šmoulinek a Šmoulů, zvlášť v čase pandemie covidu - 19, a leccos také podniká, aby stereotypu satelitu unikla. O tom jsou črty čili minipříběhy, které jejich autor, Ivan Jemelka, soustředil do knížky Karel, co už nemá aťas, paní, co nemůže na nohy je v depresi a chlastá a já.

Knih, které tematicky pojednávají příběhy z druhé světové války a doby poválečné, je jistě mnoho. Ač by strohý název Jemelkova románu Partyzán napovídal, že jde o další již téměř klasickou literární konstrukci, přece jen Partyzán přináší jiný, nezvyklý pohled, protože se jedná o příběh viděný dívčíma očima ženským pohledem. Autor nesleduje striktně časovou osu příběhu, naopak, poletuje časem, jak se mu zlíbí. Přesto má kniha pevný řád. Anka, její dcera Pepička, záhadný ON a řada dalších postav rozehrávají svoji partii zakotvenou v době válečného dění a v padesátých letech, nechvalně proslulých politickými procesy. Co se začne dít, až kdosi z nich najde poklad, o tom se může čtenář dočíst na stránkách tohoto jistěže přitažlivého románu.

Soubor povídek o jedné třídě, která končí v roce 1968 základní školu. Holkám a klukům VIII. A komplikuje život pohlavní dospělost, a některá nebo některý jsou navíc odlišní. To jim dělá další problémy. Něco ale chtějí. Mají své cíle. Žijí totiž v době velkých nadějí a očekávání.

Autor poetickoprozaických črt V Šikmý ulici přichází s povídkovým souborem Králíček a Medvídek. Československo na začátku 60. let se s tím, co je teď, nedá srovnat. Před půl stoletím to tu bylo nepohodlný, nezdravý, všeho bylo málo, žádná spravedlnost ani svoboda. Nejspíš to ale taky byla doba, kdy přesto hodně lidí, ještě pořád, tak nějak věřilo v to starý, a podle mě furt vznešený heslo liberté, égalité, fraternité. S tím je dávno šlus. V Československu tuhle víru típla sovětská okupace a na Západě rozhádaná levice. Takže Evropa 60. let je možná ta křižovatka, na kterou bysme se mohli vrátit.

Soubor kratičkých příběhů psaných svérázným poetickým stylem, které se většinou odehrávají v Šikmé ulici a jejím okolím. Na malém prostoru a úsporným způsobem autor popisuje svět mezi Fuksovými sady, několika ulicemi a hospodou U bojovníka. Čtenáři svěřuje nálady, pocity a myšlenky, které se ho přitom zmocňují. Činí tak s důrazem na skromnost a neokázalost. Někdy jde jen o zábavný postřeh, jindy o hlubší, meditativní podtext. Okouzlení ženským tělem, sexualita a erotika jsou přitom častým námětem jeho básnivých vyprávění. Vede je běžným hovorovým jazykem, který sem tam přechází do argotu. Nejedná se ale jen o nějaký místní dekameron. Ve stručných historkách zní i kritický tón vůči přítomnosti, z níž se vytrácí lidskost. Ivan Jemelka ( narozen v Praze 1953). Časopisecky publikoval v deníku Telegraf, Playboy, Hosta u, Divokém víně v měsíčníku Naše kočky. Před několika měsíci začal celkem pravidelně psát pro kulturní a společenský časopis na internetu Dobrá adresa. Absolvoval Vysokou školu chemicko - technologickou v Praze a do zhroucení normalizačního režimu ho zaměstnával pražský Výzkumný ústav cukrovarnický. Rok na to začal pracovat v Lidových novinách jako parlamentní zpravodaj. Po nějakou dobu byl redaktorem v MF Dnes a po delší dobu v Hospodářských novinách. Asi stejně dlouho pak psal pro web Česká média glosy, ve kterých si občas dělal legraci z tuzemských novinářů. Na to musel vstoupit na volnou nohu. Z tohoto zápasu snad stojí za zmínku externí spolupráce s týdeníkem Reflex a učitelování na VŠE Praha a privátní UJAK. Zápas pokračuje dodnes.