Do konce se nedohlédne je soubor pěti rozhovorů, které vedl Ivan Dvořák v letech 1989-2013 se svými židovskými příbuznými a známými. Pět pamětníků narozených na počátku dvacátého století začíná své vzpomínky v období před druhou světovou válkou. Většinou je prožívali jako příslušníci židovských asimilovaných rodin, kteří se mnoho neodlišovali od běžných Čechoslováků. S příchodem Hitlera a jeho zrůdného plánu na "konečné řešení židovské otázky" se jejich osudy dramaticky mění: transporty do Terezína a pak dále na východ… Druhou část knihy tvoří vzpomínkový text Josefa Weinera Začalo to v Podskalí, ve kterém poutavě popisuje stejná hrůzná léta. Svědectví o holokaustu bylo napsáno mnoho, ale nikdy jich nebude dost. Aby se nezapomnělo. Nikdy!

V doslovu lékaře Radkina Honzáka najdeme dokonce termín "nepatetické memoáry". Přesně vystihuje nenápadnou osobnost autora, jenž popisuje svůj každodenní únavný boj s úřední mocí socialistického Československa o možnost uspořádat koncert, připomenout fanouškům dílo Voskovce & Wericha & Ježka nebo jen sejít se večer s trampskými bardy Mikim a Wabim Ryvolovými. Svoji druhou, bytostně soukromou, válku vedl Ivan Dvořák také denně, a sice s vážným onemocněním. Spokojení a nadšení diváci obvykle uměli vytušit jen zlomek doslova nadlidského úsilí, které stálo za zorganizováním koncertu známých písničkářů ze Šafránu nebo Spirituál kvintetu, mladší zase již nikdy nepochopí, kolik naprosto nezodpovědných, zlých a většinou jen předem zbabělých lidí pomáhalo udržet v chodu komunistickou představu o kultuře. Ivan Dvořák dělal vše z pouhé lásky k muzice a jedinou odměnou mu přitom bývaly letmé pochvaly návštěvníků či hudebníků.