Vypravěčka románu Ivy Tajovské Oldřiška nás provází obdobím od začátku 20. století až do léta roku 1972, kdy odstřel slavného pardubického hotelu Veselka symbolicky završil její životní příběh. V důsledku neutěšených rodinných poměrů a své platonické lásky prožila mládí i dospělost v osamění a uzavřenosti; o to větší byla její vnímavost k osudům druhých. Počátek 20. století byl nadějný; doba přála umění, vědě, technice a pokroku. Nejprve prostřednictvím vyprávění Oldřišky můžeme sledovat příběh Jana Kašpara, který roku 1910 jako první Čech vzlétl strojem těžším než vzduch. Neméně zajímavé jsou osudy mužů z Oldřiščiny širší rodiny, kteří o čtyři roky později museli narukovat do rakouské armády. Román dává nahlížet do jejich odlišných přístupů k vlasti i rodině a pohnutek, které ovlivňovaly jejich rozhodování. Mnozí z těch, kteří zůstali věrni přísaze císaři, nebyli o nic méně stateční než ti, kteří prokazovali své hrdinství v legiích v Rusku. O dvacet let později si nacistické řádění vyhlédlo mezi blízkými a známými Oldřišky další oběti. Připomněly se jí tak časy nejistoty a čekání a nastalo období, které po zúčastěných vyžadovalo prokázat novou odvahu a obětavost. Nositelkami ženského pohledu na dějinné události a mezilidské vztahy jsou vedle Oldřišky i její sestra a neteř, které by, řečeno erbenovským veršem, "život daly pro něho". Jejich láska je vystavována zkouškám, ukazuje se v různých podobách a odolává času.

Román oblíbené spisovatelky vypráví o mezilidských vztazích a stavu světa na sklonku minulého tisíciletí. Mapuje vzájemně propojené osudy několika rodin v Československu a na Balkáně během devadesátých let, která přinesla nejen pád komunismu a konec studené války, ale také rozpad států i rodin a nové ozbrojené střety. Starý fotograf cestuje se svým mladým žákem po středozemním pobřeží a vrací se na místa, která v minulosti poznamenala jeho osud. Dva přátelé spolu se srbskou tlumočnicí pátrají v Srbsku po zanedbaných pomnících padlých českých vojáků. Rozdělení Československa a zpřístupnění archivů StB naruší vztahy ve dvou rodinách, které musí znovu hledat cestu k sobě. A v bombardovaném Bělehradu se mladá žena připravuje na narození svého prvního dítěte... Iva Tajovská se dotýká témat lidskosti a empatie, po nichž člověk přirozeně touží i v těch nejtěžších dobách. Její silná a přímočará próza proniká svým hrdinům hluboko do svědomí, ale zároveň přináší naději – ta se ukrývá v samotných lidech, v dětech, které, pokud budou dostatečně milovány, mohou najít cestu, jak otevřené rány scelit.

Příběh situovaný do východních Čech volně navazuje na autorčin román Odpusť, že jsem se vrátil a přibližuje osudy lidí, kteří jsou po prodělaném strádání během první světové války o více než dvacet let později znovu konfrontováni s dopady válečných útrap. Sleduje, jak chatrnou skořápku propagandou prezentovaného poklidného a bezpečného života v protektorátu nahlodávají sílící represe gradující během heydrichiády a likvidace odbojového a později i partyzánského hnutí. Utrpení pardubických obyvatel bylo završeno v druhé polovině roku 1944, kdy město zažilo bombardování Spojenci, kterým se až napotřetí podařilo dokončit likvidaci rafinerie vyrábějící syntetický benzín. Román je psychologickou sondou do životů obyčejných lidí žijících v protektorátu i amerických letců vysílaných ke konci války z italských základen nad naše území, aby likvidovali průmysl zaměřený na válečnou výrobu. Kniha vzdává úctu těm, kteří navzdory všudypřítomnému strachu a nebezpečí dokázali podat pomocnou ruku. Je o lásce v mnoha podobách - zralé, vášnivé, vysněné, zakázané i opovrhované. Je o hledání identity, o statečnosti, nezištnosti, lži i bezohlednosti. Ukazuje, že pravda má tolik tváří, kolik je jejích nositelů a pozorovatelů.

Ve svém románu se Iva Tajovská vrací do doby před sto lety, kdy skončila první světová válka a vznikla Československá republika. Na příběhu jedné východočeské rodiny ukazuje, jak válka poznamenala tragicky nejen osudy a životy lidí, ale i elementární mezilidské vztahy. Dějovou osu tvoří narůstající manželská krize mezi navrátilcem z italských legií učitelem Vojtou a jeho ženou Annou. Její příčinou jsou odlišné životní zkušenosti. Zatímco Vojta v italském zajetí vstupuje jako pravý vlastenec do československých legií a domů se vrací plný nadějí v souvislosti se vznikem nové republiky, Anna je nucená dřít na venkovském hospodářství, starat se o nemocného tchána, a především se musí vyrovnat se ztrátou mladšího syna během epidemie španělské chřipky, jakož i s tím, že starší syn je nezvěstný někde na italské frontě. V citové krizi obou hlavních postav se však projevuje i odlišnost mužského a ženského pohledu, respektive jiná hodnotová hierarchie mužského a ženského světa. A tak i to, na co je Vojta jednoznačně hrdý – boj za svobodu, vyšší ideály a vojenskou statečnost –, vnímá Anna jako cosi problematického, až nezodpovědného, totiž trápí ji, že zbytečně riskoval, nemyslel na rodinu, šel proti svým, a dokonce možná obrátil zbraň i proti vlastnímu, nyní nezvěstnému synovi. Odpusť, že jsem se vrátil je román o lásce, přátelství a rodičovství, o tom nejpodstatnějším v mezilidských vztazích. Zároveň je zasazen do konkrétních společenských a historických souvislostí kolem roku 1918 a čtivým způsobem tak zpřítomňuje současnému čtenáři toto přelomové období našich dějin.

Iva Tajovská se ve své nové knize zaměřila na lidi poznamenané životními prohrami. Sociální citlivost k outsiderům, pochopení a porozumění pro jejich psychiku, trápení a problémy vyzařuje z vyprávění o bezdomovci Petrovi a učitelce v důchodu Vlastě. Ti dva se od sebe liší svým sociálním postavením i zázemím, a přece jsou si něčím blízcí, snad schopností tolerance a vnitřní laskavostí. Kromě toho oba patří k lidem hledajícím pro sebe záchytný bod: Petr na čas nachází útočiště u dalšího bezdomovce, moudřejšího a životaschopnějšího Antonína, nepraktická, ve stáří mužem opuštěná Vlasta, soustavně zraňovaná dcerou, přesto však občas až nesnesitelně pozitivní, se upíná na bývalé žáky a známé mezi farníky. Kromě těchto smolařů, kteří vzbuzují svou zranitelností náš soucit, zaujme díky autorčině schopnosti přesné charakterizace i postava lidsky odpudivé Ludmily. Také tato stará, těžce nemocná žena žije v naprostém osamění, ve své sobeckosti a nesnášenlivosti se ale nemá čeho zachytit. I její příběh díky bizarní náhodě zasáhne do života jedné z postav a jednotlivé osudy protagonistů novely se spojí v kompaktní celek živě plynoucího vyprávění.

Ve své páté knize autorka vypráví příběh o zneužití lidské důvěry a lásky, o tom, co znamená setkání s někým, kdo bezskrupulózně a cíleně využívá citů toho druhého k vlastnímu obohacení. Absolventka vysoké školy a úspěšný manažer se seznámí na internetové seznamce. Společně budují nový domek, cestují po světě a plánují si budoucnost. Romantická láska, kterou zažívají tisíce jiných párů, začne brzy dostávat povážlivé trhliny, ovšem jiného druhu, než s jakými se potýká většina zamilovaných. Vyústění je trpké: naprosté okradení jednoho z partnerů, následné ponížení a zoufalství, pád do dluhů, ztráta životních perspektiv a marná snaha dovolat se v dnešní společnosti aspoň zdání spravedlnosti. Dramatický příběh, jehož předlohou byly skutečné události, autorka rozehrává ve více vrstvách, všímá si nejen oběti, ale i vnitřního světa pachatele, snaží se vysvětlit a porozumět negativním a nízkým lidským pohnutkám. Věnuje se i tomu, zda se v někom takovém může probudit svědomí a zda je možná jeho náprava. Přes všechnu bezútěšnost a zklamání knížka nevyznívá pesimisticky. Člověk vždy nachází sílu, aby se s těžkou životní situací vyrovnal a pokračoval na své cestě dál.

Ve své čtvrté knize vydané v nakladatelství Eroika přináší Iva Tajovská soubor dvanácti povídek propojených jednotnou dějovou linií. V navazujících povídkách autorka přenáší vyprávění k postavě, která se – často okrajově – objevila v příběhu předchozím. Dokresluje tak její pohnutky a postupně rozkrývá barvitost všech zachycených osudů. Vyprávění zavádí čtenáře mezi rozličné typy lidí a odkrývá jejich skrývané bolesti a osudy, které ovlivňují jejich chování a postoje na první pohled třeba nepochopitelné. Vesměs jde o osudy lehce tragické, složité, psané s detailní znalostí zákoutí lidských povah. Přesto se jimi vine snaha o šťastný a spokojený život… Působivé příběhy obnažující lidské duše. Kudy nás povedou a ke komu dovedou, čím a jak překvapí? Možná prohrou toho, kdo po kouscích platil svým svědomím, až mu žádné nezbylo. Velkorysostí i sobectvím opovrhovaných. Pozdním citovým probouzením bývalé „pacientky“ doktora Mengeleho. Nesmělou láskou muže, který o vlastní sebeúctu bojuje se stářím, nemocí a lhostejností. Štěstím těch, kteří ho už dávno nečekali…

Jana je přitažlivá žena, která touží po dítěti a nekomplikované lásce. Klára se vyrovnává se vztahem k bývalému manželovi i dětem a pokouší se vybudovat nový, lepší vztah. Anna, která za podivných okolností odešla se svým tajemstvím z řádového společenství, obtížně hledá své místo ve světě za zdmi kláštera. Zjišťuje, že jí ke spokojenosti přestává stačit pouze uznání za práci, kterou doposud vnímala jako své poslání. Pavučiny touhy jsou o konfrontaci reality s tužbami a potřebami těchto žen, jejichž příběhy se prolínají na jednom pracovišti. Ale jsou také o hledání vztahu k tomu, co je přesahuje, o odpuštění, přáních, snech, zklamáních, i radostech dalších žen a mužů, kteří do příběhu vstupují.

Jsou Vánoce. Jiskřivou, zasněženou krajinu rozezní dvojí výstřel. Milovaný otec zastřelí svou milovanou dceru. Křehké svědomí a bezmoc jsou někdy k neunesení. Příběh o směřování ke dnu zoufalství i o tom, že ne vždy je snadné přijímat nebo odmítat to, co předávají matky svým dcerám – budoucím matkám.

Dvě novely a dvě povídky debutující autorky, které vycházejí souborně pod názvem jedné z nich, mají společné ladění a podobné téma – autorka, na základě rozličných autentických zkušeností, popisuje životní zapeklitosti obyčejných lidí, dalo by se říci na samém okraji společnosti či společenského zájmu. Schopnost empatie a odpozorování malých každodenních dramat, jimiž její hrdinové procházejí, zavede čtenáře poutavým způsobem mezi skupinu lidí, kteří se chystají na svou životní šanci – vystoupení v estrádě DOREMI, od níž si každý ze zúčastněných slibuje něco jiného – a ještě něco jiného se nakonec stane, v další próze pak odhaluje cesty, které dovedou osamělého člověka až ke svodům podvodné sekty, rozkrývá dávné tajemství letitého manželství a nakonec nás zavede přímo doprostřed komorního vztahu stárnoucích sousedů z jednoho paneláku – samolibého spisovatele a jeho obdivovatelky.

Popis není dostupný