Monografii uvádí rozsáhlá studie Divadlo a text jako průnik fuzzy množin, která velmi komplexně načrtává široké sémantické pole vztahu literární a divadelní komunikace. Dále je kniha rozdělena do šesti tematických oddílů: 1. Teorie současného dramatu/divadelního textu; 2. Poetiky - dramatické a režijní; 3. Dobové fenomény - publikování a recepce díla; 4. Intertextové vztahy - v operním libretu a dramatizacích literárních textů; 5. Dramatičtí autoři; 6. Performeři a písničkáři. Struktura celé knihy pokrývá mnohorozměrný fenomén vztahu textu a divadla na několika úrovních, když v úvodních statích se jeho povaha představuje především v obecné, teoretické rovině, kdežto závěrečné oddíly knihy tento vztah demonstrují na jednom, historicky jedinečném fenoménu.

Autorka se ve své práci věnuje umělecké činnosti divadelního režiséra Karla Nováka (1916-1968), jehož tvorba zůstala neprávem opomenuta v kontextu tvorby režisérů 50. a 60. let 20. století v Československu (např. O. Krejča, A. Radok nebo O. Ornest). Podobně jako mnozí další režiséři totalitního období byl také Karel Novák několikrát odsunut do oblastních divadel, v nichž však i přes cenzurní zásahy a restrikce prosazoval náročnou dramaturgii a inscenoval velká básnická podobenství postavená na hereckých výkonech (např. B. Bohdanová, I. Racek). Ve své režijní tvorbě se profiloval dvěma výraznými směry umělecké výpovědi: básnickými dramaty silných příběhů a společensko-kritickými satirickými vyjádřeními k současnosti. Jeho působení uzavírá v 60. letech významná éra v Divadle E. F. Buriana.