Irena Žantovská má mnoho talentů. Ten divadelní se probudil jako první, už na studiích vedla divadlo poesie, inscenovala texty autorek blízkých svému vidění světa - Mariny Cvetajevové, Sylvie Plathové - i autorů vyjadřujících generační pocity té doby druhé půli 80. let, toho zvláštního bezčasí, co navzdory šedi kolem otevíralo nejedny dveře kreativitě individuální duše - tak si našla pro své inscenace opakovaně beatniky (Corsa, McClurea, Ferlinghettiho), později také německé expresionisty (Lasker-Schüllerovou, Trakla, Grosze), její kroky ji vedly ale také k inscenaci českých básníků - Kainara, Hraběte a především Ortena - její režie Elegií (aktuálně v Divadle v Celetné s Janem Potměšilem a Vladimírem Javorským) patří k erbovním dílům českého moderního divadla poesie. I v ryze činoherních režiích - od "oblastí" po Národní divadlo si vybírala především autory, jejichž řeč - v doslovném i obrazném slova smyslu - byla spíše niterná, oproštěná od velkých vnějškových gest a velkohubé prázdnoty. Není divu, že se s největším vzájemným porozuměním potkala s třeba Čechovem, Strindbergem, Genetem… Toho rodu je i její poesie, jak velmi pozorně vystihl už dávný recenzent její první sbírky Zahrada soch Jan Dvořák. Tato vnitřní divadelnost její poesii předurčuje k scénickému uchopení. Proto také logicky právě z textů ze Zahrady soch vznikla před časem pozoruhodná inscenace spojující poesii (v podání Nely Boudové), experimentální hudební fúzi (Tomáše Reindla, oscilujícího mezi ethnem a soudobou vážnou hudbou), moderní balet (v choreografii Vladimíra Gončarova) a výtvarné umění (animované koláže Miroslava Huptycha). Sbírka Bezčasí je v mnohém směru komornější, introvertnější, než byla Zahrada soch. Chybí tu rozmáchlé "jevištní" gesto, zato je tu až nečekaně vlídno a mírno, jako by krajina autorčina dětství - Vysočina - vstoupila do veršů a dala jim barvu, vůni, tvar - ale i jinou, niternější dramatičnost.

Výbor z básnické tvorby Ireny Žantovské Zahrada soch vznikl na půdorysu sbírky z roku 2003 (první vydání bylo také podkladem pro scénickou montáž poesie, baletu a animovaných koláží Miroslava Huptycha - CD s hudbou Tomáše Reindla k představení vyšlo v roce 2010). Nejedná se však o klasickou reedici, ale o vydání rozšířené o řadu básní nových, dosud povětšinou nepublikovaných, jež tak představuje básnířčinu tvorbu od 80. let po současnost. Zahrada soch se tedy rozšířila. Objevily se v ní nové cesty a zákoutí, jež vzbuzují zvědavost návštěvníků zahrady svou neokázalou architekturou, plnou náznaků jitřících fantazii. Je to táž i jiná zahrada, neboť to nové v ní působí tak přirozeně, jako by bylo od samého počátku součástí zahrady původní, v níž (řečeno s Baudelairem) barvy, tóny a vůně jedno jsou, v níž: "Pro dozrálá slova/ šplhám po stále/ tenčích/ větvích…" V níž sochy nejsou sošné, neboť mají schopnost rozmlouvat v náznacích polozapomenutých gest k těm, kteří jsou připraveni nechat poezii vejít do svého nitra, do své zahrady soch, metafor a tajemství, která trvají, neboť měla dar dotknout se našich srdcí. Irena Žantovská (1963) je současnou profesí vysokoškolská pedagožka, ale celoživotně především divadelní režisérka. Vystudovala v Praze Divadelní fakultu AMU, od roku 1990 realizovala přes šedesát režií včetně pražského Národního divadla. Její divadelní práce vynikají obrazností, dynamikou, kontrastní až bizarní poetikou, účelným, někdy hravým, někdy až ostře vyhroceným spojením herecké akce, slova, hudby, výtvarné stylizace. Je jí nejlépe na pomezí tragédie a frašky, v každém patosu najde zrnko ironie, ale i v burlesce objeví trochu vážnosti, snad dokonce i melancholie. A taková je i její poesie.