Irena Žantovská má mnoho talentů. Ten divadelní se probudil jako první, už na studiích vedla divadlo poesie, inscenovala texty autorek blízkých svému vidění světa - Mariny Cvetajevové, Sylvie Plathové - i autorů vyjadřujících generační pocity té doby druhé půli 80. let, toho zvláštního bezčasí, co navzdory šedi kolem otevíralo nejedny dveře kreativitě individuální duše - tak si našla pro své inscenace opakovaně beatniky (Corsa, McClurea, Ferlinghettiho), později také německé expresionisty (Lasker-Schüllerovou, Trakla, Grosze), její kroky ji vedly ale také k inscenaci českých básníků - Kainara, Hraběte a především Ortena - její režie Elegií (aktuálně v Divadle v Celetné s Janem Potměšilem a Vladimírem Javorským) patří k erbovním dílům českého moderního divadla poesie. I v ryze činoherních režiích - od "oblastí" po Národní divadlo si vybírala především autory, jejichž řeč - v doslovném i obrazném slova smyslu - byla spíše niterná, oproštěná od velkých vnějškových gest a velkohubé prázdnoty. Není divu, že se s největším vzájemným porozuměním potkala s třeba Čechovem, Strindbergem, Genetem… Toho rodu je i její poesie, jak velmi pozorně vystihl už dávný recenzent její první sbírky Zahrada soch Jan Dvořák. Tato vnitřní divadelnost její poesii předurčuje k scénickému uchopení. Proto také logicky právě z textů ze Zahrady soch vznikla před časem pozoruhodná inscenace spojující poesii (v podání Nely Boudové), experimentální hudební fúzi (Tomáše Reindla, oscilujícího mezi ethnem a soudobou vážnou hudbou), moderní balet (v choreografii Vladimíra Gončarova) a výtvarné umění (animované koláže Miroslava Huptycha). Sbírka Bezčasí je v mnohém směru komornější, introvertnější, než byla Zahrada soch. Chybí tu rozmáchlé "jevištní" gesto, zato je tu až nečekaně vlídno a mírno, jako by krajina autorčina dětství - Vysočina - vstoupila do veršů a dala jim barvu, vůni, tvar - ale i jinou, niternější dramatičnost.

Kniha Rétorika a komunikace je uceleným kompendiem provázejícím čtenáře širokým a členitým světem komunikace v minulosti i současnosti. Nejprve představí samotný pojem lidské komunikace a základní komunikační funkce, zvláštní pozornost věnuje komunikaci neverbální a komunikační situaci, včetně řečnických triků a protitriků. Ucelený blok je zaměřen na dějiny rétoriky, a to od antických počátků přes křesťanský středověk, renesanci, církevní rétoriku až po názory na řečnictví, jak je nacházíme u autorů 19. století. Následují analýzy dnešního stavu rétorické a komunikační praxe. Poslední třetina knihy se věnuje samotnému rétorickému umění, osobnosti řečníka, řečnickým žánrům, jednotlivým fázím řečnického procesu i kultuře mluveného projevu. Všímá si vztahu řečníka a publika a jeho zpětné vazby a také klade důraz na řečníkovu image a jej

Výbor z básnické tvorby Ireny Žantovské Zahrada soch vznikl na půdorysu sbírky z roku 2003 (první vydání bylo také podkladem pro scénickou montáž poesie, baletu a animovaných koláží Miroslava Huptycha - CD s hudbou Tomáše Reindla k představení vyšlo v roce 2010). Nejedná se však o klasickou reedici, ale o vydání rozšířené o řadu básní nových, dosud povětšinou nepublikovaných, jež tak představuje básnířčinu tvorbu od 80. let po současnost. Zahrada soch se tedy rozšířila. Objevily se v ní nové cesty a zákoutí, jež vzbuzují zvědavost návštěvníků zahrady svou neokázalou architekturou, plnou náznaků jitřících fantazii. Je to táž i jiná zahrada, neboť to nové v ní působí tak přirozeně, jako by bylo od samého počátku součástí zahrady původní, v níž (řečeno s Baudelairem) barvy, tóny a vůně jedno jsou, v níž: "Pro dozrálá slova/ šplhám po stále/ tenčích/ větvích…" V níž sochy nejsou sošné, neboť mají schopnost rozmlouvat v náznacích polozapomenutých gest k těm, kteří jsou připraveni nechat poezii vejít do svého nitra, do své zahrady soch, metafor a tajemství, která trvají, neboť měla dar dotknout se našich srdcí. Irena Žantovská (1963) je současnou profesí vysokoškolská pedagožka, ale celoživotně především divadelní režisérka. Vystudovala v Praze Divadelní fakultu AMU, od roku 1990 realizovala přes šedesát režií včetně pražského Národního divadla. Její divadelní práce vynikají obrazností, dynamikou, kontrastní až bizarní poetikou, účelným, někdy hravým, někdy až ostře vyhroceným spojením herecké akce, slova, hudby, výtvarné stylizace. Je jí nejlépe na pomezí tragédie a frašky, v každém patosu najde zrnko ironie, ale i v burlesce objeví trochu vážnosti, snad dokonce i melancholie. A taková je i její poesie.

Zdraví máme jen jedno, a proto nás zajímá, jak se o ně starat a jak je o ně pečováno ze strany institucí, které si platíme - lékařských zařízení. Média nás někdy přesvědčují o tom, že v českém zdravotnictví je všechno špatně, vybírají převážně jen negativní či dokonce poplašné zprávy ve snaze zaujmout, šokovat, někdy dokonce až manipulovat veřejnost. Jenže nic na světě není černobílé. O tom jsme se přesvědčili v rozhovorech s deseti špičkovými odborníky z různých medicínských oborů - od diabetologie, endokrinologie, revmatologie, přes neurologii, kardiologii, radiodiagnostiku, až po chirurgii či válečnou medicínu, přičemž svěží názory vnesl do knihy také o generaci mladší Lukáš Pollert. Oslovili jsme vynikající kapacity z těchto oborů a položili jim desítky otázek, z nichž některé se prolínají celou knihou. Každý ze zpovídaných lékařů na ně odpovídá trochu jinak a poskytuje tak další svědectví o různorodosti a hloubce světa medicíny. Jiné jdou přímo ke specifice jednotlivých oborů a snaží se aspoň trochu osvětlit místo, které zaujímají na zdravotnické mapě - se zvláštním přihlédnutím k tomu, co v dané oblasti můžeme pro své zdraví udělat sami. Kniha je tak pozoruhodným svědectvím o stavu našeho zdravotnictví, sbírkou poutavých názorů osobností, jež mají co říct, avšak stejně dobře poslouží všem, kteří se chtějí dozvědět, jaké jsou dnešní medicínské trendy i předpovědi a jak zůstat zdravý - což je bezpochyby cílem nás všech.

Autorka zasvěceným pohledem zkoumá divadelní představení jako způsob komunikace mezi divadelními tvůrci a diváky, společenský kontext vzniku divadelního představení, roli publika v dialogu s herci i možnosti této zvláštní formy mezilidské komunikace. Čtivým způsobem popisuje také chování současných diváků a odpovídá mimo jiné na takové otázky, jako např. jak často, s kým a na co chodíme do divadla, jakou máme schopnost oblíbit si konkrétní divadlo, co od návštěvy divadelního představení očekáváme především atd.