Obsáhlé autobiografické dílo líčí osudy Goetheho během jeho pobytu v Itálii v letech 1786 až 1788. Důvěrné setkání se zcela novým světem a především s antikou znamenalo tvůrcovo znovuzrození. Cestopis není jen dokumentem o jedné etapě jeho života, ale i svědectvím o středomořské zemi, o jejím duchovním ovzduší, přírodě, o umění, jež tato země dala v průběhu dlouhých staletí světu a jež bylo pro básníka ze "severu" povzbuzující vzpruhou. Města i umělecká díla, která Goethe popisuje, většinou ještě existují, byť většinou už v proměněné podobě. To či ono umělecké dílo se však dnes již nachází jinde, některé obrazy jsou atribuovány jiným autorům, mnohé antické sochy se jinak vykládají. Proto můžeme dnes Goethovu Italskou cestu vnímat nejen jako hluboce ukotvený cestopis, který jako u všech velkých autorů přerůstá v dílo širšího než jen cestovatelského významu, ale i jako výzvu k poutavému seznamování s Itálií, k dobrodružství poznání, k propátrávání nových souvislostí.

Evropský romantismus má v jednotlivých národních variantách své nezaměnitelné rysy, vyznačuje se však také obecnými znaky: společnými tématy, emblémy, symboly, mýty. První část knihy si proto klade otázku, jak se tohoto "obecného majetku" romantismu, reprezentovaného např. romantickou poutí či obrazem ruin a hradů, chopila česká literatura, jmenovitě Mácha, Němcová či Zeyer. Druhá část knihy konfrontuje obdobná témata v českém a francouzském romantismu ("zuřivý" romantismus a próza K. Sabiny, "lid" u G. Sandové a B. Němcové aj.) Třetí část se soustřeďuje na opomíjenou tendenci romantismu vytvářet mytizované obrazy jiného národa (sleduje obraz exotických Čech v dílech známých francouzských spisovatelů Chateaubrianda, Sandové, Mériméea). V poslední části je pak analyzován jev v evropském kontextu ojedinělý: proměna děl a míst v symboly vlivem vlasteneckého rozměru českého romantismu ( u B. Němcové, A. Jiráska).