V roce 1613, po stovkách temných let, kdy se moc nepředávala či nezískávala jinak než vraždou, usedla na ruský trůn dynastie Romanovců. Mezi lety 1613 a 1917 se na něm vystřídalo patnáct panovníků této dynastie, mezi nimi i tři ženy. Romanovci vládli říši, která se stala největší zemí na světě - jak je tomu ostatně i v roce 2013. Díky světově proslulým osobnostem z tohoto vynikajícího rodu - Petru Velikému, Kateřině II. či Alexandru II. - se Rusko zařadilo k evropským a následně světovým mocnostem. Přesto se však carský trůn neustále koupal v záplavách krve. Nabízejí se tři zásadní otázky: je Rusko k tomuto násilí bez konce předurčeno svými vlastními dějinami? Bylo o nešťastném osudu této dynastie rozhodnuto již v dávné minulosti, kdy se na ruském území střetávaly různé kultury, náboženství a invaze? Mohlo toto spojení legitimní moci a násilí, jaké nemá obdoby, skončit jinak než tragédií závěrečného dějství a příchodem totalitního systému stejně neobyčejně houževnaté a násilné povahy?