Helena Wernischová začala na přelomu 60. a 70. let vytvářet zcela originální časopis v jediném exempláři - vždy pečlivě vyhotovený na ručním papíře, s nepravidelnou periodicitou - a tento její mimořádný autorský počin trvá po více než čtyřicet let. Melancholie spojují autorčiny kresby a akvarely s textem, většinou ručně psaným. Vedle záznamů snů zde najdeme nesčetné citáty a výpisky z četby, od autorů světových i českých, básníků i prozaiků, myslitelů a esejistů. Vzniklo tak mimořádně působivé a velmi rozsáhlé dílo literární i výtvarné, pro něž bychom v českém kontextu jen stěží hledali obdobu. Pro knižní vydání zvolila Wernischová formu autorského výběru - jde tedy o knihu nově promyšlenou a komponovanou. Podrobnější vhled do její tvorby a do okolností vzniku Melancholií přinášejí i dva rozhovory, v nichž Helena Wernischová odpovídá na otázky Radka Malého a Terezy Kodlové, a text syna Martina Wernische.

Krátká zpráva o dlouhých minutách je autorská kniha kreslířky, malířky a ilustrátorky Heleny Wernischové. Na jejím díle je patrné, že je v její mysli, tak jako u všech rozených ilustrátorů, spojené centrum slova s centrem linie. Většina umělců toto propojení moc ráda nemá, připadá jim příliš "rozpovídané", ale je to vlastně jen jiný druh umění. Pokud je tím textem, který uvádí ruku v pohyb, poezie nebo něco jí podobného, pak se ruka často chvěje, jako by se vibrace v mysli převáděla do seismogramu čáry. Známe to například od Marka Chagalla, Alfreda Kubina, Edwarda Goreye, Bohuslava Reynka či Vlastimila Rady. U Heleny Wernischové však ruku rozechvívá jen text určitého druhu - musí to být text silný a působivý a musí stát na druhé straně brodu na samém okraji temných lesů. Útržky právě takových textů a výtvarné světy, které v autorce evokovaly, přináší Krátká zpráva o dlouhých minutách.