„Přišli jsme za vámi, abychom vám sdělili, že vaše vycestování dnes bylo umožněno.“ S touto pro tisíce uprchlíků z NDR vysvobozující větou tehdejšího ministra zahraničních věcí Hanse-Dietricha Genschera z 30. 9. 1989 je Lobkowiczký palác, sídlo německého velvyslanectví v Praze, od té doby neoddělitelně spjat. Historická role tohoto barokního klenotu není nijak překvapující. Již více než 300 let panuje v tomto skvostném paláci na Malé Straně čilý ruch: Hrabata a knížata se procházejí sály, jako hosta domu ve své představivosti vidíme Ludwiga van Beethovena, po schodišti nahoru stoupá císař František Josef, aby se zúčastnil slavnostní recepce, a na banket v paláci očekávají i prezidenta mladého Československa T. G. Masaryka. Budova je již dávno ve vlastnictví státu, když se zde po podpisu „Pražské smlouvy“ roku 1974 usadí němečtí diplomaté. Časem se mise, již s nedůvěrou ostře sleduje komunistická tajná služba, osvědčí jako místo svobody pro disidenty a kritiky režimu. Za soumraku studené války se pak televizní kamery z celého světa soustřeďují na ambasádu obleženou tisíci uprchlíky – v památných dnech roku 1989 si nespočet Němců z NDR i Čechů spojí tento palác s nadějí na lepší zítřek.Tento bohatě ilustrovaný svazek líčí pohnutou minulost paláce a jeho význam jako sídlo velvyslanectví, nespouští přitom ani na chvilku ze zřetele česko-německé vztahy. Lobkowiczký palác není toliko jevištěm německých dějin. Je něčím mnohem větším, totiž symbolickým místem svobody, jež nám dává sílu a důvěru do budoucna.
