Kniha Permanentní invence je souborem esejisticky formulovaných úvah o podstatě spontánní výtvarné tvorby vyvěrající z nitra autora. Tím může být například dítě, ale i umělec art brut nebo příležitostný tvůrce. Autorka se danému tématu věnuje už řadu let a vydala na toto téma již několik publikací. Tentokrát doplnila své úvahy přepisem korespondence s autorem art brut Jaroslavem Divišem, jehož se dotazovala na některé vybrané okruhy témat souvisejících s reflexí autorského přístupu k vytváření výtvarných objektů nejrůznějšího druhu. Divišovy odpovědi ale přesahují „sebereflexi“, neboť se vztahují k obecným otázkám vzniku kultury a smyslu tvoření jako takového. Texty jsou dokresleny bohatou fotodokumentací z archivů autorky, dále ze sbírky umění art brut Pavla Konečného a z archivů Jaroslava Diviše.

Monografie se soustřeďuje na odbornou reflexi současného vnímání těla a tělesnosti v kontextu výtvarného umění. Mimo texty odhalující úzké vztahy mezi tělem a duší jsou další konotace nalézány v tradičním pojetí těla v zrcadle kultury. Takto klasicky uchopené paradigma stojí v kontrastu k postmodernímu hledisku i k otázkám týkajícím se problematiky genderu a sexuality. Publikace není jen pouhou teoretickou statí, pojímá i bohatou fotodokumentaci prezentující současnou lokální i světovou uměleckou scénu. Po obsahové i vizuální stránce je čerpáno z cesty do proslulé metropole - do New Yorku. Role této cesty se propisuje do hlubší akcentace otázek spojených s reflektovaným tematickým diskurzem. Podstatnou částí knihy jsou jednotlivé autentické rozhovory, které vznikly za účasti renomovaných českých umělců - Veroniky Bromové, Luboše Plného a Marie Tomanové. Na závěr je zahrnut i rozhovor s americkou kurátorkou a umělkyní Lissou Riverou.

Záměrem autorky knihy Z hloubi duše je zveřejnění výpovědi o otevírání cest k výtvarnému projevu tvůrců trpících duševní poruchou nebo nemocí. Nešlo jí o hledání patologických znaků v kresbách psychotiků, v jejich malbách nebo v jiných vizuálních projevech za účelem diagnostikování. Autorka se zajímá o způsoby výtvarného "vyprávění" vlastních příběhů lidí, kteří se ocitli v životní krizi zapříčiněné selháním psychiky. Stejně jako v umělecké sféře, i v tvorbě psychotiků stojí za každým dílem jedinečná lidská osobnost. Avšak zatímco umělec tvoří z vlastního popudu, cestu k vyjádření klientů psychiatrických léčeben je třeba nalézat společně s terapeutem nebo zdravotním pracovníkem. Odborný text v knize je proložen osobními poznámkami studentek a studentů, kteří spolu s autorkou knihy motivovali zhruba v období let 2015-2016 pacienty Psychiatrické nemocnice v Brně - Černovicích ke specifickým výtvarným výpovědím. Výtvory pacientů tak přesáhly běžný rámec terapeutických etud a je možno je vnímat jako pozoruhodná svědectví o jejich předchozím životě. Bohatá fotodokumentace doprovázející texty pochází také převážně z tohoto období.

Popis není dostupný