Fotografie Hany Rysové ze Svaté země upomínají bezděky na původní význam slova „fotografie“: „Fós“ je světlo, „grafein“ malovat. „Malovat světlem.“ Hana Rysová nevytvořila ve Svaté zemi ani fotografie dokumentární, ani fotografie žánrové, ale „malby světlem“ – obrazy. Zobrazovala místa tisíckrát zobrazená – chrám Božího hrobu, Večeřadlo, Křížovou cestu, chrámový pahorek, chrám Božího narození v Betlémě a další. Tím hlavním jsou však pro ni nenápadné detail z těchto míst, u nichž třeba ani nemusí být vždy zřetelné, z kterých „ježíšovských“ míst přesně pocházejí. Hana Rysová maluje světlem hlavně kameny. Kameny jako součásti staveb vytvořených lidskou rukou, kameny v přírodě, kameny jako výtvarné artefakty, působící esteticky svou strukturou, tvarem a povrchem – a kameny jako artefakty duchovní, jako svědky příběhů, které se na nich, v nich a u nich odehrály. M. C. Putna doplnil obrazy Hany Rysové svými zasvěcenými komentáři.

Krajina se od 90. let 20. století stala jedním z klíčových pojmů přírodních i některých humanitních věd. Texty V. Cílka se zabývají skutečnou, fyzickou krajinou, jejími proměnami a ochranou, stejně tak jako vnitřními krajinami duše - fenoménem genia loci, postavou Zeleného muže, keltskými bohy v druhohorách atp. Knihu uzavírají Poutníkova pravidla putování po posvátných místech a obsáhlý soupis literárních i hudebních pramenů, které jsou pro vstup do krajiny potřebné. Hlavním motivem knihy zůstává nutnost chránit krajinu kvůli jí samé, kvůli živlům, skalám, vodám a životu, ale také kvůli sobě a vlastní duši. Toto vydání je rozšířeno o oddíl Právo na krajinu.