Günter Grass (1927-2015), německý spisovatel, sochař a výtvarník, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1999), napsal Živé sochy v srpnu 2003. V Grassově pozůstalosti fragment objevila jeho dlouholetá spolupracovnice Hilke Ohsoling a dosud neznámý text vyšel v nakladatelství Steidl v roce 2022, není tedy obsažen v souborném vydání celého Grassova díla Neue Göttinger Ausgabe z roku 2020. Východiskem příběhu je turistická prohlídka soch naumburského dómu, z nichž zejména legendární markraběnka Uta fascinuje vypravěče natolik, že si k ní začne domýšlet postavy a děje její doby, a nejen to, tato Uta se mu posléze prolíná i do současných zážitků. Když je svědkem moderní turistické atrakce, při níž mladí lidé převlečení za dějinné nebo biblické postavy stojí na veřejných místech nehybně jako sochy, začnou se mu do jedné "živé sochy", převlečené právě za středověkou Utu, promítat - jako ve filmové dvojexpozici - rysy a osudy té "jeho" Uty. S mladou ženou, jež představovala Utu, se později setká před frankfurtskou burzou a dozví se leccos o jejím reálném životě... Překlad této knihy podpořil Goethe-Institut. The translation of this book was supported by a grant from the Goethe-Institut.

Slávny román nemeckého nositeľa Nobelovej ceny za literatúru Traja rozprávači na prelome rokov 1961/62 píšu tri knihy románu Psie roky, ktorý vychádza v roku 1963, a tak sa v predvojnovom, vojnovom a povojnovom období stávajú kronikármi „psích rokov“ dvadsiateho storočia. Sú nimi obeť Eddi Amsel, svedok Harry Liebenau a páchateľ Walter Matern. Na dlhom putovaní z Gdanska do západného Nemecka ich sprevádzajú nemecké vlčiaky Senta a Harras, Hitlerov obľúbený pes Princ a podsvetný pes Pluto, dievčatá Tulla a Jenny, strašiaky na vtáky, mechanické figúry a strašidlá. Román sa končí v bani, kde umelec Amsel alias Brauchsel priemyselne vyrába vtáčie strašiaky stvorené na obraz človeka a vyváža ich do sveta, pričom demaskuje reálny svet ako podsvetie. Günter Grass (1927 Gdansk – 2015 Lübeck) bol popredný nemecký prozaik, básnik, dramatik a výtvarník. Je nositeľom Nobelovej ceny za literatúru. Vyučil sa za kamenára, vyštudoval grafiku a sochárstvo. V roku 1956 vydal prvú zvierku básní s vlastnými ilustráciami, v roku 1959 prvý román Plechový bubienok. Tvorí prvú časť Gdanskej trilógie, ktorá patrí k základným dielam nemeckej povojnovej literatúry. Jej druhou časťou je novela Mačka a myš a uzatvára ju román Psie roky. Autor opäť líči krajinu pri ústí Visly do Baltského mora, rozpráva o svojráznych Kašuboch, o ich dobrodružnej existencii síce v ústraní od veľkého sveta, ale uprostred dejín. Psie roky sa svojou rozmanitosťou a sugestívnosťou literárneho tvaru považujú za vrchol spisovateľovej tvorby. Tento názor zdieľajú aj spisovatelia John Irving a Salman Rushdie, ktorí patria k veľkým Grassovým obdivovateľom.

Děj povídky se odehrává v roce 1647 poblíž Osnabrücku, kde se právě dojednávají podmínky míru, který vešel do dějin jako mír vestfálský. Námětem je fiktivní setkání sedmnácti německých barokních básníků a spisovatelů, kteří jsou představeni skutečnými jmény i díly, ale jež autor vybavil ze své fantazie povahovými rysy, názory a způsoby jednání a dotvořil je do plných, svérázných literárních postav. Básníci předčítají ze svých děl a v diskusích řeší poetologické problémy i osobní spory a animozity, ale posléze nad tím vším u nich převládne téma války a otázka, do jaké míry může, či zda vůbec má literatura - coby pouhé "krásné zdání" - zasahovat do reálné politiky. Přítomní literáti se o to alespoň pokusí. - Do tohoto historického obrazu se ovšem nenásilně, nenápadně, ale pro Grassovy současníky snadno rozpoznatelně prolíná lehce ironický obraz známé Skupiny 47, jež se poprvé sešla přesně o 300 let později, těsně po konci války, která byla pro Německo i Evropu ještě ničivější než ta třicetiletá. V tomto prolínání Grass znovu prokazuje svou virtuozní schopnost parodie a parafráze i čtenářsky přitažlivé humorně-vážné hry s fatálními událostmi dějin. Díky své nevyčerpatelné fabulační vynalézavosti, ale také díky mimořádně důkladné znalosti dobových reálií zde Günter Grass podal tak živý, plastický a při vší fantazijnosti tak věrohodný obraz barokní doby, pro jaký bychom v německé poválečné literatuře stěží hledali obdobu. Překlad této knihy podpořil Goethe-Institut.

Poslední kniha, kterou Günter Grass dopsal a sám ještě připravil do tisku, vyšla několik měsíců po jeho smrti († 13. dubna 2015) a je vskutku důstojným "kšaftem" - loučením se světem, s literaturou, a především se životem. Není to žádný literární testament, v němž by autor odkazoval potomstvu moudrosti a rady k následování, ani bilance, v níž by účetnicky sčítal zisky a ztráty života, o němž ostatně ví, že jej - i když mu kukačka opakovaně slibuje léta - už může počítat spíš na měsíce. Tato kniha je hlavně výpovědí o prožívané přítomnosti - o závěrečné fázi života, v níž člověk, navzdory všem deficitům staroby, stále ještě plně prožívá vše kolem sebe, ba uvědomuje si a vnímá i věci drobné a nenápadné zvlášť ostře právě proto, že se mu u nich neodbytně vnucuje přídomek "poslední". Tyto pozdní zážitky a úvahy se odvíjejí v desítkách krátkých textů prozaických i básnických, v nichž se střídají nejrůznější, často groteskně zcizené náměty a nápady osobní, literární i politické (včetně "mámy" Merkelové), které však při pozornějším čtení vytvářejí rafinovaně propojenou motivickou síť a celostnou kompozici. Základní polohou tohoto loučení není sentimentální nářek, nýbrž originální spojení elegičnosti s humorem - někdy dost černým - a sebeironií, ale také mužná vyrovnanost tváří v tvář neodvratné "konečnosti". Integrální součástí knihy jsou autorovy vlastní, s texty podstatně související, ne pouze ilustrující grafiky jako další doklad toho, že projev slovesný a výtvarný představovaly u Güntera Grasse dvě rovnomocné složky jeho umělecké osobnosti.

Nevyčerpatelnou fabulační vynalézavostí, širokou škálou jazykových a stylistických prostředků i hlavním dějištěm navazuje román, vydaný roku 1977, na "gdaňskou trilogii" z přelomu 50. a 60. let (Plechový bubínek, Kočka a myš, Psí roky). Gdaňská provincie je tentokrát zasazena do groteskně zcizeného rámce světových dějin od mladší doby kamenné do současnosti. Vypravěč vystupuje v několika vtěleních jako jednající postava všech pojednávaných epoch, jejichž počet odpovídá devíti měsícům prenatálního vývoje jeho syna, zplozeného v přítomné době. Prolínání současného osobního příběhu a vyfabulované "historie světa" ukazuje nadčasovost hlavního tématu, jímž je věčný, ve všech epochách se opakující zápas principu ženského a mužského, popřípadě odvěká ženská snaha o emancipaci. Zárodkem románu je pohádka bratří Grimmů O rybáři a jeho ženě, ovšem ideově obrácená naruby. Dravý, o majetek a moc usilující mužský princip ztělesňuje pohádková postava mluvící ryby - platejse -, umělecky využitá na samé hraně možností magického realismu. Současné ideologické spory reprezentuje trefně karikovaný "feministický tribunál", který soudí platejse snad za všechny hříchy mužského světa od úsvitu dějin. Zcela vážně je naproti tomu pojat jeden z příběhů současnosti: tehdy ještě nedobojovaný, ale dějinně příkladný zápas polské Solidarity s diktátorským režimem.

Zápletka románu, odehrávajícího se převážně v roce 1967, spočívá na typicky grassovském groteskně-drastickém nápadu: gymnazista Scherbaum chce před berlínským hotelem Kempinski veřejně upálit svého jezevčíka, aby šokoval a vyburcoval saturovanou konzumní společnost, jejíž svědomí je podle něj natolik otupeno ("umrtveno"), že neprotestuje ani proti upalování lidí napalmem ve vietnamské válce. Jeho učitel Starusch (vypravěč románu a - se značnou dávkou sebeironie - autorovo alter ego) se jej snaží od radikálního záměru odvrátit, přestože s žákem v zásadě sympatizuje. Groteskně-humornou vypravěčskou kostru vyprávění představuje dlouhá, bolestivá terapie chrupu, již Starusch protrpí ve stomatologickém křesle a během níž se mu vybavuje asociační pásmo osobních selhání i událostí z války a doby hospodářského zázraku. Těmito reminiscencemi se do vyprávění zprostředkuje i řada zásadních problémů německé společnosti adenauerovské éry, zejména problém nepotrestaných válečných zločinců a nacistů: jednou z výrazných postav je (pod jiným jménem) i u nás nechvalně známý generál Schörner, který byl ochoten bojovat "do posledního muže" a se vší krutostí ještě v posledních dnech války. V naivně radikálních postojích gymnazistů podává Grass - jako jeden z prvních levicových intelektuálů (román vyšel v roce 1969) - ironickou, pozoruhodně vyváženou analýzu mentality a ideologií, z jejichž energie v roce 1968 explodovalo radikální "studentské hnutí": přitaká jeho pohnutkám i cílům, ale jasně se distancuje od jeho prostředků, které namnoze vyústily v zaslepený terorismus.

Novela Kočka a myš (1961) je druhým dílem a svorníkem Grassovy Gdaňské trilogie, jejíž krajní pilíře tvoří velké romány Plechový bubínek (1959) a Psí roky (1963). Soustřeďuje se na ústřední dějiště trilogie, baltský přístav Danzig/Gdaňsk, dobu těsně předválečnou a válečnou a na jednu ústřední postavu. Tou je chlapec Joachim Mahlke, rozený outsider s mnoha handicapy, jež zhmotňuje - v typicky grassovské groteskní hyperbole - jeho nápadně velké Adamovo jablko. Tento "cyranovský" defekt se Mahlke snaží od dětství kompenzovat, nakonec způsobem, který jemu a všem jeho vrstevníkům nabízí, vtlouká do hlavy dobová ideologie: chce se stát válečným hrdinou. To se mu podaří. V zázračně rychlé kariéře je jako velitel tanku dekorován válečným křížem, jímž může konečně zakrýt onen fatální defekt na krku. Na tomto zdánlivém vrcholu však tragikomický hrdina dezertuje. Novela nevysvětluje proč, nemoralizuje, neideologizuje - pouze vypráví ve výmluvných zkratkách jeden paradigmatický případ celé svedené a zničené generace, která byla současně spolupachatelem i obětí zrůdného režimu. Právě pro svůj groteskní humor, z něhož chvílemi mrazí, a pro svou novelistickou hutnost, která ponechává postavám i dějům jejich mnohoznačnost a tajemství, se stala Kočka a myš jedním z nejčtenějších textů Güntera Grasse.

Kniha pamětí známého německého spisovatele, která vzbudila rozruch jeho přiznámím, že sloužil u zbraní SS.

Komorní próza o osudu dvou lidí různé národnosti přesahuje v podobě tragikomedie politiky, do osudu Evropy a je jakýmsi bilančním průřezem evropské civilizace na konci tohoto století.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Kniha částečně navazuje na předchozí autobiografii Při loupání cibule. Je stylizována jako kritické vzpomínání osmi vypravěčových dospělých dětí (pocházejících od čtyř matek) na ne vždy lehké dětství s otcem - slavným spisovatelem, pro nějž bylo dílo vždy důležitější než rodina. Za jejich hlasy se samozřejmě skrývá vlastní vypravěč, otec, který si tyto děti "možná jen vymyslel", přitom však nijak nezakrývá, že jde - částečně - o Grassovu rodinu, přesněji: rodiny a jejich složité vztahy. Vzniká tak rafinované balancování na hranici autentické reality a čiré fikce: "Jsou to jen pohádky, ale vaše, které jsem vás nechal vyprávět," říká vypravěč v závěru na adresu skutečných-vymyšlených dětí. Magicko-realistickým pólem této hry je postava rodinné přítelkyně, fotografky Marušky, která se svým starodávným fotoaparátem Agfa-Box doslova čaruje: její "dokumentární" rodinné snímky neukazují jen to, co je tady a teď, ale i minulé a budoucí osudy zachycených osob, jsou "vševidoucí": jako každé umění dotvářejí jednotlivé útržky reality do sice fantazijního, ale smyslem nadaného celku.

Popis není dostupný

Popis není dostupný