Citlivý román o krizi středního věku, stínech minulosti, hledání sebe sama a nalézání druhých. Lucas je na konci sil. V kariéře soudce se mu nepodařilo naplnit mladické ideály, ubíjí ho dlouholeté manželství a straší ho vlastní minulost. Jednoho dne se uprostřed soudního líčení sebere a uteče — ze soudní budovy, z dosavadního života. Aniž ví, co přesně hledá, zastaví se na mostě sebevrahů… Díky této události dostává jeho život nový směr. V dobrovolné izolaci od soukromého i pracovního světa se Lucas pokouší rozklíčovat dávné prožitky a pocity, které ho nepřestávají traumatizovat a ovlivňovat. To nejlepší, co máme je první díl plánované trilogie, v níž se Griet Op de Beecková pouští do citlivých osobních témat. Ve třech románech chce dát prostor třem různým úhlům pohledu na stejné téma. Protože jisté věci se zkrátka špatně vysvětlují.

Pět vzájemně propojených postav vypráví svůj příběh. Lou je dvanáct, Evě šestatřicet, Elsie dvaačtyřicet, Casperovi šestačtyřicet a Josovi jednasedmdesát. Vyprávějí svůj příběh o nečekaném štěstí, které všechno jen ztíží, o tajemstvích, která se zdají být příliš velká, o tom, jak složité je být mladý, o překážkách, které narostou do takových rozměrů, že se sotva dají překonat, o tom, jak se nepřestat snažit, dokud se člověk nedostane na hranici, za niž už nikdo nemůže. V knize Spousta nebí nad sedmým bojuje pětice velmi rozdílných postav spíš sama se sebou než navzájem, v životech, které jsou směšně krásné a úžasně příšerné zároveň.

Příběh plný humoru, jízlivosti a bezostyšné upřímnosti o tom, proč se stáváme tím, kým jsme Mona jako dítě, jako čtyřiadvacetiletá dívka a jako pětatřicetiletá žena. Román o dítěti, ale také o rodičovství. O zlomených lidech a o tom, jak neúmyslně ubližují ostatním. O tom, kde končí odpovědnost a začíná vina. O tajemstvích a samotě. O nemoci a mlčení. O tom, jak je nebezpečné být silný. O zapomínání a neschopnosti zapomenout. O odvaze zachránit sama sebe. A samozřejmě také i o lásce. Protože ta je vše, co máme, nebo alespoň téměř vše.