Druhý román slavného čínského spisovatele, dramatika a malíře, nositele Nobelovy ceny za literaturu, Gao Xingjiana, začíná na jaře roku 1997, kdy se stárnoucí dramatik vydává do Hongkongu na premiéru své divadelní hry. Blízkost pevninské Číny a termínu návratu této britské kolonie do jejího čínského lůna v něm po letech exilu vyvolává vlnu vzpomínek. Jejich dravost mu připomíná hrůzu nesmyslného násilí, kulturu strachu, před kterou uprchl, aby mohl klidně tvořit a žít. Autor vede svého čtenáře pevnou rukou mezi pohyblivými písky vzpomínek a povinného zapomínání zpět k sladkému, tak krátkému dětství, probouzení se světu, osudovým setkáním s ženami, které mu zas a znovu berou dech, i uvržení do víru nenasytné revoluce zvané kulturní, kterou neukojí ani krev obětí. Tentokrát ale před zásadními otázkami není úniku. Autor Hory duše znovu rozvíjí poutavou síť příběhu, jehož jádrem je dialog sám se sebou. Kdo je však ty a kdo on? Gao Xingjian dobře ví, kolik postav se dělí o jedinou totožnost, živoří v ní, jásá, šílí, odmítá, utíká, uvažuje, promlouvá, váhá i rozhoduje... Jednoznačnou odpověď tedy nemá.

Kniha čínského autora (v české přepisu čínštiny Kao Sing-ťien, nar. 1940) z 80. let 20. století, nyní žijícího ve Francii, byla v roce 2000 vyznamenána Nobelovou cenou za literaturu a stala se světovým bestsellerem. Román, vycházející nejen z nejlepších tradic čínské literatury a vzdělanecké kultury, ale též ze specifické recepce moderní evropské literatury, rozvíjí složitě komponovaný příběh hledání cesty vlastním životem. Ve dvou základních, stále se ovšem prolínajících vyprávěcích rovinách sledujeme jednak iniciační cestu mladého intelektuála po odlehlém čínském venkově, lesích a horách především jihozápadní Číny, kde se v době postupných dílčích reforem po smrti Mao Zedonga setkává s pozůstatky původní, nezkažené, „ne-konfuciánské“ čínské tradice. Druhou rovinou je až jakési archetypální pásmo dialogu mezi ty a ona, mezi mužem a ženou, odhalující bolest vycházející z jejich věčného potýkání.