Životopis Jan Žižka vznikl v intelektuálně výbušné atmosféře roku 1968, vydán byl ale až po sovětské invazi. Na Žižkově biografii je nejpřínosnější, jak autor pojímá jeho osobnost. Není tolerantním utrakvistou, neuznává koexistenci různých pravd či různých přístupů k poznání Boha. Koná a chová se přímočaře. Poznaná víra má platit pro každého, pro posledního vojáka stejně jako pro vojevůdce. Žižka je přitom především voják, jenž vyžaduje poslušnost a disciplínu. Veškeré úchylky od pravé víry tvrdě trestá. Zároveň však zůstává šlechticem, jenž ctí uspořádání světa, daného od Boha, do společenských stavů a řádů. V politické rovině však Žižka nebyl takovým radikálem jako ve věcech víry. Velmi dobře věděl, že musí činit kompromisy a přizpůsobovat se odlišným názorům spřízněných stran. Možná toužil po sjednocení země, po řádu, jenž by odpovídal jeho představám, zároveň si ale uvědomoval faktickou nedosažitelnost této mety. V tom se patrně lišil od Jana Husa, s nímž ho naopak spojovala omezená tolerance k názorům druhých.

František Šmahel se začal systematicky věnovat dějinám Tábora na konci 70. let 20. století. Jeho původně zamýšlená revize dosavadních poznatků vyústila ve zcela nový, systematický průzkum dějin husitského Tábora, jehož cílem bylo postihnout veškeré aspekty života vzorového města založeného v roce 1420. Výsledkem autorova bádání byl vznik více než desítky studií, jež zásadním způsobem ozřejmily nejen počátky táborské republiky, ale i dějiny husitské revoluce. Souborné vydání těchto textů však neobohacuje pouze naše poznání geneze české reformace, husitské revoluce a táborských dějin, ale zároveň je i průhledem do autorovy badatelské dílny, pro niž je příznačná precizní znalost pramenů, jejich originální interpretace, stejně jako úcta k bádání mnoha generací starších historiků, bez jejichž přispění by nebylo možné soudobé historické poznání.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Obsáhlá a obrazově bohatá monografie mapuje slavnosti, ceremonie a rituály, jež našly uplatnění v prostředí Českého království v období pozdního středověku. Autorský kolektiv předních českých medievistů v ní na základě širokého spektra dochovaných pramenů, písemné i obrazové povahy, kreslí mnohovrstevnatý obraz slavností, ceremonií a festivit, jež došly uplatnění v různých sociálních prostředích 14. a 15. století. Hlavní důraz je přitom v knize kladen na panovnické dvory, v nichž se rituály, jež povětšinou nabývaly sakrální podoby, uplatňovaly v největší míře. Kapitoly z pera Františka Šmahela o královských pohřbech, Václava Žůrka, jenž z nového úhlu pojednává o královských korunovacích, či Martina Nodla, jenž se věnuje opomíjené problematice zásnub a sňatků, ukazují, že v prostředí panovnického dvora rituální jednání nabývalo slavnostní, ceremoniální podoby. Na lucemburském dvoře vznikaly normy a předpisy, jež měly ovlivňovat zvyklosti ceremoniální povahy pro bezprostřední potomky a příští generace. České prameny sice autorům neumožnily odpovědět na všechny otázky, jež nastolilo dynamicky se rozvíjející západoevropské bádání, soustavný důraz na komparaci s prostředím německým, francouzským, anglickým, polským a uherským však v této monografi i vede k závěru, že především díky dvorskému prostředí císaře Karla IV. došlo v českých zemích k rozvinutí pestré škály dvorských slavností a ceremoniálů, jež ve starším období nacházely jen chabý ohlas. Důraz na komparaci se západoevropským prostředím se v knize projevuje i v kapitolách věnovaných rituálům, slavnostem a ceremoniím v prostředí slezských knížat (Martin Čapský), české aristokracie (Robert Šimůnek), domácích prelátů i papežských nunciů (Antonín Kalous), a v prostředí českých a moravských měst, v nichž se slavnosti a ceremonie uplatnily především ve styku s panovníkem (Tomáš Borovský) a v nichž hrají prim rituály a ceremonie holdování, vazalských slibů, přísah, slavnostních panovnických vjezdů a samozřejmě i rodinných slavností, jež ale v pozdním středověku ještě nijak výrazně nenapodobovaly dvorské, královské prostředí.

František Šmahel patří k nejvýznamnějším evropským medievistům. Téměř padesát let se originálním způsobem věnuje dějinám české a evropského pozdního středověku, s důrazem na genezi české reformace, dějiny vzdělání a univerzit či raného humanismu. V posledních desetiletích svůj záměr rozšířil i na dějiny mentalit a pozdně středověké kultury. Jeho hledání nových badatelských přístupů se nejvýrazněji projevilo ve skvostné a nápadité knize Cesta Karla IV. do Francie 1377-1378 (2006) a v monografii Diví lidé (v imaginaci) pozdního středověku (2012). Na první pohled by se mohlo zdát, že Šmahelův návrat k Janu Husovi (a ke kořenům revoluce) je paradoxem. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Svižným způsobem napsaný životopis českého reformátora (můžeme ho číst i jako pendant ke Šmahelovu životopisu Jeronýma Pražského), jenž, ač ponořen ve středověku, v mnohém předstihl svoji dobu, je knihou o společenské imaginaci v čase krize víry a nahromaděného společenského přetlaku. Šmahelův Hus je mužem pochybností, mužem hledáním pravých cest. Mužem vzorů a ideálů, zosobněných biblickým životem a ostře uvažujícím Wyclifem. Zároveň je však reformátorem, který nahlíží vše, co čte, kritickým duchem univerzitního mistra. Na rozdíl od mnoha soudobých kritiků církve jeho doby však umí riskovat a ve jménu pravdy jít hlavou proti zdi, s tušením, že není návratu. Soudcem mu však není pouze Bůh, nýbrž i jeho vlastní svědomí, stejně jako pocit zodpovědnosti vůči těm, k nimž mluví a kdo mu naslouchají. Šmahelův Hus tedy není intelektuál, jenž by svévolně manipuloval davem. Je to člověk víry, stejně jako člověk činu, jenž velmi dobře ví, že je někdy třeba zapřít sám sebe, až na hranu sebeobětování. Vydání knihy podpořilo hlavní město Praha.

Popis není dostupný

Kniha náleží do žánru "Ego-Histoire", zčásti je však i autentickouvýpovědí o badatelském úsilí generačně provázanéskupiny domácích i zahraničních historiků pozdníhostředověku. První část knihy tvoří soubory kritických recenzía drobných textů, které osvětlují mezinárodní diskusio místě husitství a české reformace v obecných dějináchEvropy. Druhá část přináší portréty a prezentacepředních medievistů i jejich významných děl, do třetíhooddílu jsou zahrnuty vzpomínkové skici a nekrology.

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný

Popis není dostupný